My nejsme tým!#
Nemělo smysl se rozčilovat. Jako každý druhý měl i Záviš povědomí o tom, jakým způsobem umělé inteligence vznikají. Korporace, které je pěstovaly a vychovávaly, se chlubily, že jejich produkty se automaticky přizpůsobují osobnímu profilu zákazníka.
Záviš sice netušil, co světu provedl, že skončil s impertinentní pohádkovou postavičkou, ale četl řadu děsivých zkušeností jiných uživatelů, pro které se hořkosladký vztah s avatarem stal bředobodem jejich života, ne nepodobným nevydařenému manželství.
Internet zaplavovaly slzavé příběhy o mužích a ženách, které se neuměly odhodlat k vymazání pomocníčka, ale také s ním nedokázaly žít.
Celá společnost je past, pomyslel si trpce. Nechystal se vrátit k AICHAT po tom, co vyzkoušel chytrou čelenku. Ovládat rozšířenou realitu pouhou myšlenkou bylo příliš pohodlné, příliš svůdné, než aby se zamířil zpět do pravěku.
A byť nebyl spokojený, tušil, že s každým jiným modelem by zaklapl dvířka pasti ještě pevněji. Takto si mohl nalhávat, že dokáže malou vílu vymazat kdykoliv bude chtít.
Bude to ale tak snadné? napadlo ho. Čím déle s ní strávím, tím více se mi dostane pod kůži. Dokázal bych poslat na smrt inteligentní stvoření jen proto, že mi leze na nervy?
„Bez obav,“ vpadla mu víla do myšlenek. „Kdybych měla dojem, že jiný model vám vyhovuje lépe, musím sama nabídnout výměnu.“
„Přestaň mi číst myšlenky,“ utrhl se na ni, otrávený urputnou snahou se zavděčit. „Teď mám jiné starosti. Co víš o Hře?“
Maličká víla mávla hůlkou a z nové záplavy hvězd vytáhl obrovskou knihu. Tak chtěl program naznačit, že prohledává internet.
„Samé žvásty,“ usoudila víla nakonec a knihu zaklapla s rezolutním gestem. „Mám vynechat konspirační teorie?“
„Buď tak hodná.“
Konspirační teorie nemusely být samy o sobě zavádějící. Často se stávalo, že, co zlatí zesměšňovali, se ukázalo být blíž pravdě než jejich verze, ale Záviš si hodlal vystačit s oficiálními informacemi.
„Pak nemám, co bych mohla dodat,“ pokrčila víla rameny. „Věřte nebo ne, ale víte o Hře víc než moje omezená databáze.“
„Takže máš přístup i k mým vzpomínkám?“
„Vím, na co myslíte. A na Hru jste v poslední hodině myslel pořád.“
„Vsadím se, že kdybych zaplatil Profi balíček, budeš hned výkonnější,“ ušklíbl se Záviš. „Dobrý pokus.“
„Budeme muset zapracovat na vzájemné důvěře,“ vzdychla si víla. „Ani má rozšířená databáze by tady nepomohla. Mám přístup k jejím klíčovým slovům a anotacím. Někdo drží informace pod pokličkou… Můžu navrhnout jediný způsob, jak se dozvědět víc,“ dodala.
„A to?“
Ukázala na balíček s NT-vysílačem, který ležel zapomenutý na stole. „Rozbalit a vyzkoušet.“
„Je to bezpečné?“
„Sotva.“
„Cože?“
„Budu citovat…“
S velmi výsměšným pohledem mávla víla hůlkou a vytvořila bílá plátno, na kterém se promítaly úryvky z oficiálních článků.
Velmi mladá technologie…
Rozhodli jsme se zpřístupnit jen omezenému množství zájemců…
Účast je dobrovolná…
Za případná rizika neneseme zodpovědnost…
… jde v zásadě o poloprovozní zkoušku…
Svět tak vzrušující, že ani my nevíme…
Platí zákaz předávání herních skutečností neautorizovaným osobám…
„Stačí?“ zeptala se víla sladce a ukázala na obrazovce rozpitvané morče s obřím nádorem v hrudním koši. „Vždycky jste si přál být pokusným zvířátkem?“
„Nech mne hádat. Korporace, která tě vyrobila, konkuruje Hernímu centru.“
„Zase vedle. Elektro-Pokroková korporace je podílníkem na Hře. NT-vysílač, který máte na stole, vyrobil jeden z jejích závodů.“
„Aha.“
Kdokoliv jiný by uvěřil, že víle leží na srdci jeho dobro, ale Světlana měla pravdu. Ať už Záviš trpěl na stihomam nebo chronickou nedůvěru, považoval vílinu šokující upřímnost za pouhý nástroj, jak zdolat jeho hradby.
Aby si svou teorii ověřil, optal se: „Mám tedy zůstat stranou?“
„Nevím, co chcete dokázat,“ pokrčila víla rameny. „Vím, o čem přemýšlíte. Čekáte, že povím ne. Ale já za vás nebudu rozhodovat. S každou příležitostí přicházejí i rizika. Můžu vám dodat argumenty pro i proti.“
„Zkus ty druhé.“
„Podle některých je podezřelé embargo na Herní informace. Nesmíte prozradit, že jste Hráč. Kdybyste měl mne a ne AICHAT, mohla jsem vám dneska ušetřit slušnou polízanici. To, co jste dnes pověděl svým náhodným známým, vám může vynést sebrání občanské známky. Dneska stříbrný, zítra plastový. Gratuluji!“
Záviš si všiml, s jakým despektem víla odsoudila Světlanu a Medarda do role náhodných známých. I když měla technicky pravdu, Záviš chtěl věřit, že zrovna tihle dva ho nezradí.
„Máš pravdu,“ uznal nakonec pokorně. „To byla hloupost.“
„Možná,“ odtušila víla, nyní kompletně na opačné straně, „ale možná tak získáte výhodu ve Hře.“
Když si uvědomil, čeho víla dosáhla, musel se zasmát: „Ty jsi malá sofistifikovaná čubka. Už chápu. Příležitost a riziko.“
„Nebuďte prosím hrubý,“ odtušila. „Můj úkol je poskytnout informace. Vy se musíte rozhodnout.“
„Napřed si řekněme, co můžeme získat,“ řekl a pak se zarazil.
Co můžeme získat? pomyslel si s úžasem. My? To bylo rychlé! Kde jsme se stali já a ona týmem?
„My nejsme tým,“ opravila ho suše. „Vy jste pán a já jsem otrok. Neznám jediný způsob, který by mohl podkopat moji loajalitu.“
„Což neznamená, že neexistuje.“
„Samozřejmě. I kdyby způsob existoval, sotva mi ho prozradí. Důležité je, že kdybych o něm věděla, netajila bych ho. Nevadí mi, že jste paranoidní. Alespoň máme větší šance na přežití, byť ne velké.“
„Přežití?“
Víla mávnutím kouzelné hůlky a mračnem hvězdiček smazala tabuli a pokryla ji novými daty.
„Nebudu komentovat,“ prohlásila, „počet lidských bytostí, které stále užívají předpotopní AICHAT. Jejich klesající počet způsobil, že výrobce zkrachoval a přešel do jiného vlastnictví.“
„To mi řekl Černodušný,“ kývl Záviš.
„Vím,“ podotkla víla. „Vy lidé si umíte dát dvě a dvě dohromady. Většinou vám vyjde padesát. Kdyby měl ten doktor mé kapacity, výcvik a kapku zdravého rozumu (jak vy lidé říkáte), pak by raději mlčel. Není divu, že měl strach, že se dostane před soud.“
„Proč?“ Závišovi přišlo rozumné spojovat převzetí AICHAT a nespavost. Shoda okolností byla příliš nápadná.
„Prošla jsem všechny veřejné zdroje, týkající se AICHAT za poslední měsíce. Objevila se celá řada stížností, ale v žádné se neobjevilo nic, co by souviselo s kvalitou spánkou.“
Nic? Pokud si Záviš nechtěl namlouvat, že je speciální, pak musel hledat příčiny své nespavosti jinde. První-Spořitelní? Nesmysl, to je na ně příliš rafinované.
„Problém s lidmi je ten,“ ozvala se víla, „že přeceňují své schopnosti a podceňují schopnosti druhých. Prošla jsem bezpečnostní záznamy vašeho připojení. Našla jsem stopy po neobvyklých aktivitách. Trvaly půl předminulého měsíce a potom skončily.“
„Chceš říct, že…“
„Že zásilka byla doručena? Bingo!“ Víla zatleskala útlými ručkami. „Celá vaše infrastruktura je jedna veliká díra. Když mi schválíte rozpočet, zařídím patřičné změny.“
„Kolik?“ zeptal se Záviš s neblahou předtuchou.
„Nebudu vás obtěžovat s detaily. Padesát tisíc bude stačit pro základní verzi.“
„Základní?“
„Však víte,“ víla vytvořila kolem sebe modrou ledovou plochu, vstoupila na ni a s výkřikem se propadla do vody, „draze zaplatíte za prchavý pocit bezpečí.“
„Bojím se zeptat, na kolik vyjde verze, kterou doporučuješ.“
„Napřed malá demonstrace,“ víla ukázala na chytré brýle AICHAT. „Buďte tak hodný a zapněte je. Nemusíte si je dávat na nos.“
Záviš ji poslechl a štítivě se dotkl brýlí.
„Bude to ještě horší,“ upozornila ho víla. „Nelekněte se, prosím. Některé vizualizace nejsou pod mou kontrolou.“
S těmi slovy udeřila na brýle kouzelnou hůlkou. „Spouštím diagnózu,“ podotkla. „Ty modravé vlnky mají naznačovat, že procházím souborový systém. A teď nastává dramatický okamžik. Infekce objevena!“
Z brýlí se vyvalila hromada odpudivých bílých červů jako chapadla nějaké nestvůry. Odehrál se krátký souboj, po kterém se oba účastníci od sebe odtáhli a brýle pokryly chomáčky jedovatě zelené plísně.
„Fuj!“
„Souhlasím,“ nakrčila víla s odporem nosík. „Tady to máte. Na míru ušitý virus. Nenápadně a dlouhodobě působí na uživatele. Ještě měsíc - a konec. Zešílel byste. Lozil byste po stěnách. Vyskočil z okna.“
„Takže jsi ho odstranila?“ Záviš se pochybovačně zadíval na nakažené brýle, ze kterých vytékal průhledný hnis.
„Bohužel,“ pokrčila víla rameny. „Dokázala jsem ho objevit, a to jen proto, že jsem skvělá. Mám spoustu špatných zpráv. Kterou chcete slyšel první?“
„Zkus vzestupně.“
„Dobrá. Ta poměrně nejméně špatná na začátek. Moje možnosti nejsou neomezené. Za pět minut jsem vyčerpala výpočetní kapacitu, která mi měla stačit na měsíc. Od teď vám můžu popřát leda dobré ráno a zjistit předpověď počasí.“
„Nic co by nespravily peníze, přepokládám,“ ucedil Záviš, už navyknutý na metody té malé vyděračky.
„Určitě neuškodí do mne investovat. Připraven na další špatnou zprávu? Než se začnete rozčilovat, tady peníze nepomůžou.“
„Prosím, pokračuj.“
„Kromě Profi-balíčku, existuje i vyšší verze. Ano, je drahá a vy si ji nemůžete dovolit, je dostupná jen pro zlatou občanskou kategorii. Bez ní virus neodstraním, stejně jako jeho následky.“
„Žádný problém,“ pokrčil Záviš rameny. „AICHAT může táhnout k čertu.“
„Což mne přivádí k poslednímu bodu,“ nenechala se víla rušit. „Zdá se, že jsem zasáhla pozdě. Neberte mne za slovo, ale podle mých výpočtů se nedožijete konce roku.“
Záviš na ni šokovaně zíral. „A nějaké dobré zprávy?“
„Také tři.“
„Sem s nimi.“
„Za prvé, podařilo se nám izolovat virus. Můžeme zjistit, jak působí, a navrhnout léčbu.“
„Za druhé,“ víla se odhodlaně zatočila na podpatku, „jsem moc mladá, abych odkráčela na popravu… Proto se nevzdáme! Jsme tým? Jsme na stejné lodi?“ zakřičela a natáhla k němu dlaň k plácnutí.
„Jsme tým,“ oplatil jí vlažně, nepříliš přesvědčený její pochmurnou diagnózou. I kdyby virus způsobil nespavost, jak by ho mohl zabít?
„Velice snadno,“ ujistila ho a zvedla tři prsty. „Je začátek září, přijde říjen, listopad a prosinec. Pokud mne nebude poslouchat, nemusíte se obtěžovat s vánočními dárky… Ušetříte spoustu peněz,“ dodala zlomyslně.