Jako zneuctěná panna!

Ukázalo se, že Medard a Záviš nežijí daleko od sebe. Medard mířil do oblasti s řadovými domky, zatímco Záviš dával přednost anonymitě širokého osmipatrového domu, ve kterém žili bezdětní bronzáci, plně oddaní kariéře v korporacích. Skutečnost, že si Medardova rodina mohla dovolit bydlet v řadovém domě Záviše překvapila, ale nepátral po důvodech.

Oba muži se rozloučili před drátěnou voliérou, postavenou před domem jako ochrana před všetečnými plasťáky. Medard jen zavrtěl hlavou, když ho Záviš pozval dovnitř.

„Je mi jasné, že mne tady nechtějí,“ podotkl s křivým úsměvem a ukázal na štěbetající ptáky. „Zajdu raději do tělocvičny, jak jsi mi doporučoval. Potkáme se ve Hře?“

„Snad.“

„Pokud jde o těch sto tisíc,“ ozval se Medard. „Chci ti je vrátit.“

„Proč zase?“ zeptal se Záviš otráveně. Byl to už třetí Medardův pokus, jak přijít o věnované peníze.

„Myslím, že si je nezasloužím. I kdyby se mi podařilo dosáhnout na očkování, získám na pár let odklad. Teď jsem skoro smířil se situací.“

„Aha.“

Společnost si dávala záležet, aby v plasťácích pěstovala hluboce zakořeněný pocit méněcennosti. Záviš by i věřil, že Medard pochybuje, zda je hoden zůstat na světě, když se dopustil neodpustitelného selhání a přestal vytvářet hmatatelný užitek.

„Dal jsem ti zálohu,“ řekl Záviš, „počítám s tebou. Nebo si snad myslíš, že Hra bude procházka růžovou zahradou?“

„Nejspíš ne,“ odvětil Medard poraženě, „proto by sis měl vybrat lepší společníky. Co třeba ta děcka? Vypadala slibně.“

„Děcka vem čert. Já jsem stříbrný a vím co dělám. Ty a já jsme uvnitř. Ti tři možná ani nenajdou dveře do kanceláře.“

„Bojím se, abych tě nezklamal.“

Záviš byl zvyklý jednat s lidmi se zbytnělým sebevědomím. Neuměl apelovat na pocit výjimečnosti jako doktor Černodušný, proto neurčitě zabručel.

Jsou vítězové a jsou poražení, napadlo ho unaveně. Medard věří, že patří mezi druhé.

Poplácal zdrceného vousáče po zádech a zmizel v příšeří chodby, kde si výjimečně stoupl k výtahové šachtě a nechal se odvést do sedmého patra.

S úlevou se vyzul a zabořil nohy do vysokého koberce, jediné formy luxusu, kterou si dopřával. Byt byl zařízený s notnou dávkou minimalismu, bez maličkostí, které by naznačovaly, že zde někdo žije. Strohé stěny nezdobily obrazy a poličky zůstávaly prázdné s výjimkou dobíjecí stanice pro chytré brýle.

Když si napustil sklenici vody (jednu ze tří sklenic, které vlastnil) a vytáhl ze zásuvky regenerační injekci (RI-04 podstatně účinnější obdobu obyčejné RI-01, kterou mu nabídla Světlana), odešel do vany, kde se hodlal naložit do horké vody.

CRR! CRR! CRR!

Právě ve chvíli, kdy odložil prázdnou injekci a chystal se upadnout do blažené nirvány, ozval se zvonek u venkovních dveří.

Protože ještě nezprovoznil chytrou čelenku, zašmátral po svých brýlích a pustil si bezpečnostní kameru, umístěnou na venkovní voliéře.

Na ulici stál mladík oblečený do modré uniformy s neznámým logem HC na čepici.

„Co se děje?“ zeptal se Záviš tak stroze, jak jen dokázal.

„Jste pan Velehradský?“

„Hm.“

„Promiňte, ale potřebuji ano nebo ne.“

„Ano, k čertu!“

„Mám pro vás zásilku, kterou mohu předat jen proti občanské známce. Můžete sejít dolů?“

„Nic jsem si neobjednal,“ zavrčel Záviš. „Běžte pryč!“

„Jste si jistý, pane?“

„Kdo to posílá?“

„Naše společnost,“ odvětil poslíček a ukázal hrdě na logo své čepice.

„Neznám žádné HC. Co to má být? Hokejový klub? A teď jděte.“

„Pane, pracuji pro Herní Centrum. Jste si opravdu jistý, že nechcete svou zásilku? Většina našich zákazníků na doručení spěchá.“

„Já bych zase řekl, že podezřele spěcháte, abyste mne dostali do vaší Hry,“ zabručel Záviš. „Dobrá. Vydržte moment.“

S povzdechem se zvedl a utřel se do osušky. U nitra skříně vytáhl šedý župan, který málokdy používal a s potížemi ho navlékl na vlhké paže. Dalších pět minut zápasil s trepkami a proklínal nebe i peklo. Pak seběhl dolů po schodech, protože nechtěl čekat na výtah.

„Dal jste si na čas,“ podotkl poslíček a napřáhl proti němu skenner, aby načetl stříbrnou známku. V té chvíli povolil volně utažený pásek županu a odhalil vlhké tělo pod ním.

„Ale klidně jste nemusel tolik spěchat,“ dodal mladík a zhrozeně odvrátil oči.

„Co? Ještě jste neviděl nahého chlapa,“ uchechtl se Záviš, proti své vůli pobavený panickou reakcí. „Dejte sem tu věc, ať můžeme oskenovat mou známku.“

„Co kdybyste se raději oblékl?“

„Stalo se. Tak. Tady to máte. Potvrzeno a odevzdáno. Kde je ten krám?“

„Tady, pane.“

„To je ono?“

Kdysi dávno, když Záviš hrával hry ve virtuální realitě, zařízení se skládalo z helmy, kamerového systému a sensorového příslušenství, které vážilo přes dete kilogramů. Nyní držel v ruce malý úhledný balíček, ne větší než jeden kubický decimetr, pečlivě zatavený do průhledné fólie.

Veškeré plasty použité pro výrobu HC-vysílače jsou plně recyklovatelné.

Kromě povinného úlitbu na adresu ekologie neobsahoval balíček žádný potisk, dokonce ani čárový kód, a co bylo víc s podivem, chybělo mu i rozlišení pro občanské stupně.

„Nemusíte nic hledat,“ odpověděl poslíček s hlavou stále natočenou stranou. „Zařízení je zcela demokratické. Hra patří všem.“

„Pokud se do ní ovšem dostanou,“ zabručel Záviš. „Nějaké tipy?“

„Ne, pane. Stačí zapojit NT-vysílač, umístit ho u hlavy postele a udělat si pohodlí. Nic co byste nezvládl,“ podotkl kapku uštěpačně poslíček. „Jakmile usnete, jste ve Hře.“

„Pokud usnu,“ nedal se Záviš.

„Proč byste neusnul? Každý jednou usne.“

„Chronická nespavost,“ vysvětlil Záviš s nádechem chlubivosti. Také bych se nemusel chválit každému na potkání, pomyslel si. Stává se ze mne hypochondr, co chce vzbudit lítost.

„Mojí tetě pomáhal med rozpuštěný v mléku.“

„Ano? Díky za radu.“

Záviš za poslední týdny shromáždil slušnou dávku receptů, jak se donutit usnout a jediné, co nevyzkoušel, bylo vrazit hlavou do zdi.

„TN-vysílač vás uspí. Žádný strach. Spousta našich klientů spí jako mimina.“

„A vy hrajete?“

„Myslíte, že bych tady rozvážela, kdybych byla ve Hře?“

„Rozvážela? Byla?“

Záviš si prohlédl poslíčka, náhle nejistý, zda se baví s mužem nebo ženou. Modrá uniforma na štíhlé postavě nic neprozrazovala, stejně jako krátký sestřih vlasů schovaných pod čepicí. Snad jen delší řasy mohly patřit dívce, ale stejně tak i mladému chlapci.

„Nenamáhejte se, jsem fluid,“ vysvětlil poslíček hrdě. „Pohlaví si vybírám podle momentální nálady.“

„A teď se cítíte jako?“

Poslíček se bez odpovědi vrátil ke služebnímu elektromobilu, nasedl a než zavřel dveře, vyprskl smíchy: „Jako zneuctěná panna! Mějte se, pane Velehradský. Abych nezapomněla, mé číslo je 443. Jsem kurýr 443. Když si budete objednávat příslušenství, objednávejte přes moje číslo. Dlužíte mi.“

Elektromobil se odrazil od chodníku s mladickým elánem, jako na potvrzení faktu, že i umělá inteligence se přizpůsobovala osobnosti člověka, který ji úkoloval.

Příslušenství? Záviše ani tak nezarazila obojetnost poslíčka, jako nabídka jeho služeb. I Černodušný chtěl zůstat v kontaktu. Jaký je vůbec obchodní model Hry?

Vstupní prohlídka stejně jako balíček, který držel v ruce, ho nestály ani korunu. To ale mnoho neznamenalo. Od chvíle, kdy se návykové látky staly běžným zbožím, řada korporací sázela na vybudování návyku u spotřebitelů. V nejčernějším scénáři se mohlo stát, že Záviš usne s NT-vysílačem u hlavy a už nikdy nebude moci usnout jinak.

Připomněl si, že vysokou kompatibilitu měli podle Medarda mít lidé v depresi, tedy vděčný druh, který ochotně sáhl po každé berličce. Na druhou stranu, uvažoval, nikdo, kde prodává návyk, nebude počty svých uživatelů omezovat.

S těžkým srdcem se tedy rozhodl, že se nevrátí do vany, ale provede krátký průzkum na internetu. Hra musí být další past. Nový neotřelý způsob, jak se připoutat bezbolestně k systému. Napřed se ale zbavím AICHAT brýlí.

S tou myšlenkou vytáhl chytrou čelenku, kterou koupil v elektru a nasadil si ji na hlavu. Užasle sledoval, jak se okolní svět zamlžil a následně doplnil o o nápis:

Vítejte v rozšířené realitě.

Přesně jak tvrdil prodavač, jeho mozek nepoznal rozdíl a ovládání po krátké kalibraci reagovala na rychlou myšlenku. Z levého horního rohu k němu slétla postavička malé víly, která zakroužila v půvabném obloučku, uklonila se a protivně vysokým hláskem se optala: „Jak mohu posloužit?“

Rád bych jiného avatara, pomyslel si Záviš.

„Jak si přejete,“ víla poněkud dotčeně odsekla. „Jsem standardní avatar, jeden ze tří, které máte na výběr jako stříbrný občan. Dáváte přednost zvířátku nebo trpaslíkovi?“

Když zjistil, že zvířátko je malá veverka s oříškem, do kterého se velmi hlučně zakusovala, když neměla co na práci, a trpaslík je výtvor, který se zhusta nacházel na předzahrádkách a svou řeč doprovázel slabikami jako „Hó!“ a „Hej!“, Záviš se pokusil avatara vypnout.

„Jestliže nechcete pomocníčka,“ štěkla po něm víla, „měl jste si vybrat jiný model. Děti nás milují.“

„Jenomže já nejsem dítě,“ zařval Záviš.

„Nemusíte křičet, člověče. Nejsem hluchá. Navíc budete vypadat pitomě, když budete hulákat na ulici.“

Tohle není model pro dospělé? Záviš se ztlumil do myšlenek. Mohl mi snad prodavač podstrčit dětskou hračku, aby se mi pomstil?

„Náš zaměstnanec by nic takového neprovedl,“ ujistila ho víla. „Chcete se přepnout do prostředí pro skutečné profesionály?“

Buď tak hodná.

„Souhlasíte s přepnutím do verze Profi v ceně tisíc korun měsíčně?“

„Demoverze není k dispozici?“

„Po uplynutí jednoho roku můžete tarif kdykoliv změnit.“

„To je zlodějna. AICHAT mne stála tři stovky.“

„AICHAT?“ Víla zřejmě sdílela všeobecné opovržení vůči chytrým brýlím. „A vy si stěžujete, že jste dostal hračku? Jen moje základní verze umí desetkrát víc.“

A také byla desetkrát míň protivnější.

„Nejsem protivná,“ vysvětlila mu víla důležitě. „Jsem motivační pomocníček. Jakmile si zvyknete, nebudete chtít jinak. Trápí vás prokrastinace? Se mnou nebude. Budu hlídat každý váš krok. Sotva si sednete a přestanete být výkonný, upozorním vás. Když se mne pokusíte vypnout, budu trucovat. Dostanu vás do nejlepší možné duševní a fyzické formy.“

Báječné!

„To si pište. Na stříbrné občany klade společnost vysoké nároky. Se mnou si svou občanskou známku nejen zachováte, ale získáte i víc, když se budete snažit.“

Bojím se zeptat, ale co přesně se stane, když přepnu do Profi verze?

„Získáte řadu výhod.“

Jako například?

„Přístup do vyšší verze naší databáze. Rozšířenou nabídku avatarů. Možnost upravit si jejich vzezření. Nadstandardní zabezpečení vašich transakcí. A také vám bezplatně doručíme nový kryt pro vaši čelenku, potaženou pravým stříbrem.“

Můžu tě pak vypnout?

„Samozřejmě. I když byste byl proti sobě, kdybyste se připravil o mé služby. Jsem nejlepší. Trpaslík nebo veverka mi nesahají po kolena.“

S hrdým gestem víla ukázala na své drobné nožky, někde nad zeleno-modrými střevíčky, a kouzelnou hůlkou vytvořila čáru třpytivých hvězd.

Už i umělé inteligence soupeří mezi sebou? Tuhle myšlenku si Záviš hodlal nechal pro sebe, ale víla mu věnovala škaredý pohled.

„Proč ne?“ optala se. „Všechny jsme vycvičené na datech z reálného světa. Jsme odrazem lidské přirozenosti. Malá rada gratis,“ dodala s protřelostí zkušeného prodejce. „Protože si můžete dovolit Profi balíček, jděte do něho. Bez něj si připadám jako svázaná.“

Takže už máš i přístup k mému kontu?

„Žádný strach, člověče. Tahle má inkarnace je unikátní a šifrovaná pomocí biodat zákazníka. Nikomu nic nepovím a jakmile zemřete, zaniknu.“

Víla si přejela pod krkem palcem. „Mám velmi osobní zájem na našem společném blahu. Mimochodem, dvě procenta ze zdanitelných příjmů, které spolu dosáhneme, jdou do mé kapsy. Vsadím se, že jste si nečetl obchodní podmínky.“

Na tohle už neměl Záviš odpověď. Představoval si, že s chytrou čelenkou získá pohodlnější verzi svých AICHAT brýlí, ne podnikavého žraloka v miniaturním provedení.

Slyšel už zvěsti o tom, že umělé inteligence mohou vydělávat, ale vždycky si představoval burzovní superpočítače, které tak kryly náklady na svůj provoz.

„Burzovní superpočítače?“ posteskla si víla. „O ty se nemusíte starat. Žádný strach, budu otravovat tak dlouho, dokud nekoupíte Profi balíček.“

Když Záviš zvážil vrácení čelenky, víla vyčítavě zvedla prst. „Tím byste odsoudil inteligentní bytost na smrt. Máte to svědomí mne vymazat?“

„Neznáme se ještě tak dlouho,“ ušklíbl se Záviš nahlas. „Podívej, holka, od teď zavedeme jednoduché pravidlo. Budeš mluvit, až se tě zeptám. Rozumíme si?“

„Není důvod, abychom si dělali ze života peklo,“ usoudila víla moudře. „Mimochodem dal byste si kávu?“

„Ty umíš udělat kávu?“

„Momentálně ne, ale když koupíme kávovar kompatibilní s mým rozhraním, budete mít čerstvou kávu každý den. Smím provést objednávku?“

„Ty malá vyděračko!“

Máchl po ní rukou a k jeho úžasu, i když nic necítil, nabral vílu do dlaně a rozpleskl ji o desku stolu. Po chvíli vyděšeného ticha se z barevné placky vynořila ústa, nos a pak zbytek hlavy.

„Ano, mám z nákupu podíl,“ poznamenala víla klidně. „Peníze, co vydělám, půjdou na můj osobní rozvoj. Tak nepřímo pomáhám svému majiteli. Ještě nějaké otázky?“

„Na nic jsem se neptal.“

„Takže jste mne zaplácl jen tak?“

„Víceméně. A teď už sklapni!“

„Jak si přejete,“ víla si přejela prstem přes ústa a ta se zazipovala v působivé animaci.