Nebo se otevírají brány pekel

V době, kdy Lištička vyřídila záležitost s ňuchavým přírodovědcem Zlatohlávkem a obdivovala proces kladení vajíček mrkavce, Záviš a jeho entourage se probíjeli nepřátelským územím.

Název lesa Roztomilých kulíšků navozoval dojem prosluněného místa, téměř pohádkové pohody, zatímco ve skutečnosti šlo o oblast zamořenou útočnou havětí - šlo bez nadsázky pekelnou noru, jak si Záviš několikrát rozjařeně pomyslel, když se se bránil smečce psovců, kteří mu ohryzávali kotníky.

Od jedovatých stonožek dlouhých jako ruka, přes zákeřné mrkavce, bahenní lilie, štěkající psovce, a další tvory a rostliny, které ani neuměl pojmenovat a kteří se množili (a hlavně umírali) ve věčné honbě za rudými kameny.

Skutečnost, že zálesáci zde přežívali bez pomoci psychoaktivních předmětů, vyzbrojení pouhými luky a noži, v něm vzbuzovala upřímný obdiv.

Také lépe chápal, proč by jen šílenec zde použil střelné zbraně. Hluk výstřelu by přilákal nevítanou pozornost tolika monster, že by kterémukoliv střelci brzy došly náboje.

„Vaše odměna, dámy,“ řekl, když se poslední z psovců proměnil v minerální pozůstalost. Levá a Pravá zhltaly rudé kameny a pohrdavě si nevšímaly paměťových krystalů. Nebylo to tak, že by o tyto neměly vůbec zájem, pouze se zdálo, že informace psovců je pod jejich úroveň.

„Nejsme nějaké vybíravé?“ poznamenal Záviš.

Aby si ověřil svou domněnku, vytáhl z mnohorozměrného prostoru paměťové krystaly, které zůstaly po mrtvých zálesácích. Ty byly větší a členitější než krystaly psovců.

Obě samice se na ně zaujatě zahleděly.

„Chcete?“

Pokud mluvil v jednoduchých větách, Pravá a Levá mu velice dobře rozuměly. Opačně jejich komunikace neprobíhala. Jazyk varanů, pokud vůbec existoval, se omezoval na vyjádření prostých skutečností jako strach, lov a kořist.

Obě samice zakývaly hlavou. Šlo o lidské gesto, které nebylo součástí varanní řeči těla, ale obě dvě ho používaly, jak se Závišovi zdálo, na intuitivní úrovni.

Probouzí se v nich lidské inteligence? A chci vůbec, aby byly chytřejší?

Jejich mlčenlivá dravá přítomnost mu v zásadě vyhovovalo.

„Doufám, že si nezvyknete příliš žvanit,“ vzdychl si a každé přidělil jeden paměťový krystal. Pokud ale čekal zázračnou proměnu, ta nenastala.

A k čemu mělo dojít? Doufal jsem, že si vypěstuji dvě zelené princezny?

Pravá, samice s robustní stavbou těla, podlouhlou hlavou a křížem šupin nad čelem, mu pouze vděčně olízla prsty, zatímco menší Levá, méně mazlivá, zato bystřejší, se ostražitě krčila, zaujatá něčím, co přicházelo ze stínu blízkého skalního převisu.

„Co se děje?“

Levá zafuněla, což v její mluvě znamenalo přibližně: „Nevím, ale připravte se utíkat.“

Varani sice patřili na vrchol zdejšího potravinového řetězce, ale i jim hrozila nesčetná nebezpečí, často od vlastního druhu - kanibalismus byl zde normou, nikoliv výjimkou z pravidla.

„Chápu.“

Záviš ucítil, jak se mu tvoří husí kůže a pod kůží se mu rozlévá nepříjemný pocit strachu. Byl to iracionální děs, podobný dětské hrůze z noci nad postelí. Pokoušely se o něj závratě, v uších mu zalehlo a srdce mu divoce bilo.

„Infrazvuk?“

Protože promluvil nahlas, jeho společnice se na něho nechápavě podívaly.

„Infrazvuk,“ vysvětlil, „zvuk, který lidské uši neslyší, ale má fyziologické účinky. Fyziologické znamená, že působí na tělo.“

Levá zavrtěla hlavou, jak se ho marně snažila pochopit.

„Prostě druh kouzla,“ zamumlal nepřítomně. „Možná zemětřesení - nebo se otevírají brány pekel.“

Pokusil se přiložit ucho k zemi, ale neslyšel nic, co by jev přirozeně vysvětlilo.

Utíkat nebo zůstat?

Ještěr v jeho hlavě naléhal, aby se obrátil na patě a zmizel, dokud je čas - ale lidská zvědavost ho držela na místě. Abych neskončil jako ti hlupáci, co natáčí tsunami tak dlouho, až je smetou vlny, pomyslel si.

Byl by i utekl, ale měl potíže se hnout. Podobně na něho působila přítomnost megamamuta, když se přerostlé zvíře objevilo u ztroskotané létající lodě. Stále měl v živé paměti, jak se potáceli a plazili, téměř neschopní zvednout se na nohy.

Na nervovou soustavu samic dopadl záhadný jev jako ochromující úder. Od hlavy až k ocasu se chvěly jako osika, paralyzované po konečky drápů.

Záviš se ztěžka dobelhal k Levé a pokusil se ji odtáhnout stranou, ale bylo to jako vláčet betonovou sochu - tak ztuhlé byly její svaly.

„Jak by se vám zamlouvala role obětovaných pěšáků?“ zeptal se. „Vy rozhodně nejste nevěsty, které muž přenese přes práh domu. Dívčí síla vám nic neříká?“

Ve skále se objevil žlutý zářící bod, který se rozšířil do vertikálně posazené elipsy s hořícími okraji. Jako záclona, kterou odhrnula neviditelná ruka, se okraje elipsy přetáhly před tvrdou skálu a odhalily černočernou díru.

Panenko skákavá, pomyslel si Záviš, sci-fi portál jako ze žurnálu! Zrovna, když jsem měl dojem, že Hra dává smysl!

Z černého otvoru vyšly dvě postavy, které vlekly mohutný, drahokamy zdobený trůn. Muž i žena byli oblečení do luxusních šatů, okázale nevhodných do zdejší divočiny. Oba nosili masku, která zakrývala horních část jejich obličejů, ale i z toho mála, co Záviš viděl, usoudil, že jde o neobyčejně pohledné exempláře.

Nemohl si pomoct, aby nezíral na rty té ženy, které mu nápadně připomínaly umělou růžovou dokonalost plastových barbín. Zdálo se, že ty plné rty jsou sevřeny s jakousi urputnou nespokojeností.

Rty muže se naopak lehce usmívaly, jakoby pobavené decentním vtipem. V každém případě mu ani jeden z příchozích nevěnoval pozornost, oba byli zaujatí přípravou trůnu - připomínali tak královskou rodinku, která si do podzámecké zahrady vyrazila na piknik, trůn jako součást povinné výbavy vedle ubrousků a stříbrných příborů.

Když bylo všechno podle jejich gusta, včetně červeného koberce, který vedl od portálu až k panovnickému posedu, muž i žena si klekli do trávy vedle jimi vytvořené cesty a se sklopenými hlavami vyčkávali, stále aniž by pronesli jediné slovo.

Nečekáte, až se posadím, že ne?

Záviš byl dost chytrý, aby své nepravděpodobné podezření neřekl nahlas, ale jak se čekání prodlužovalo, počáteční úžas nahrazoval netrpělivý neklid. Minuty ubíhaly, aniž by se cokoliv přihodilo. Dokonce i Pravá a Levá se vzpamatovaly a nyní dychtivě zíraly na maskovanou ženu.

„Jsou domorodé kmeny, které věří, že snědením srdce svých nepřátel získají jejich sílu,“ zamumlal, když zahlédl ještěří oči upřené ta ty dokonalé rty, a položil jim dlaň na vzrušenou hlavu. „Vy nejspíš doufáte, že získáte tyhle famózní pysky, když slupnete její paměťový krystal, není-liž pravda?“

I když promluvil polohlasem, maskovaná žena ztuhla, zatímco její společník roztáhl koutky do nového pobaveného úsměvu.

„Vím, že mne slyšíte,“ pokračoval Záviš směrem k nim. „Nechci kazit vaši prosluněnou náladu, ale tohle není místo, kde si můžete dovolit hrát si Ó, přijď, můj pane! Doporučuji základní opatrnost nebo vás nějaký mrkavec kousne do zadku.“

Opět se nedočkal odpovědi, proto pokrčil rameny. „V tom případě se loučím. Předpokládám, že vaše dvorní shromáždění nepočítá s mou maličkostí.“

Když sklidil, řečeno s Jakubem Lízalem, pouze třeskuté ticho, hlasitě si vzdychl a otočil se na podpatku.

„Sbohem.“

Ale přesto neodešel. Připadal si jako dítě, které vyhrožuje rodičům, že odejde z domu a na prahu desetkrát opakuje „Tak já tedy jdu!“ v marné naději, že ho zavolají nazpátek.

Náhle z portálu vystoupila další postava.

„Mohlo mne napadnout, že chlap by si pospíšil,“ ušklíbl se Záviš.

„Buď zticha, hlupáku,“ zasyčela maskovaná žena a i její partner se na něj nesouhlasně zamračil.

„Hlupáku? Konečně teplé lidské slovo!“

Ale i Záviš sám měl dojem, že přestřelil. Když mu Světlana líčila účinek medicínské berle, posvátný rauš, který vzbuzoval v okolí nevysvětlitelné náboženské zanícení, připisoval to zvýšené citlivosti dívky, která ještě nestačila dospět do řádné otrlosti.

Nyní se o něj pokoušela nevysvětlitelná bázeň, která ho málem přinutila, aby padl na kolena. Kupodivu, na Pravou a Levou nová příchozí nijak nepůsobila; zdálo se, že ji nevnímají.

S pocitem nepatřičnosti, Záviš zůstal strnulý a nutil se, aby z ní nespustil oči. Proto zaznamenal, že se její nohy snad nedotýkají země, takže měl podezření, že jde o hologram nebo jiný druh světelné projekce.

Když ale žena došla k trůnu, uchopila ho naprosto hmotným způsobem a posadila se do něj velice uvěřitelně, ovšem také velice majestátně.

„Jsem ohromen, vaše veličenstvo,“ zamumlal. „Ovšem, ta podoba!“

Nemohl než nemyslet na Snížka. Ne snad, že by našel výraznou podobu mezi křížencem východního esoterismu a západní dekadence a vysokou ženou, která nyní seděla na trůně, strnulá jako robot.

Ale jistým způsobem se zdálo, že ta dáma se stala předobrazem pro Snížkovu neorganickou metamorfózu. Stejně jako u Snížka, všechno na ní bylo bílé: vlasy, obočí, řasy, nehty a i kůže, která by u jiného člověka signalizovala začínající omrzliny. Velké klidné oči měla neznámá tak světlé, že téměř splývaly s bělmem.

Na rozdíl od své nepovedené kopie, tato vznešená ledová bytost si nelibovala ve zbytečném žvanění. Pouze na Záviše chladně hleděla.

S takovými se špatně vyjednává, pomyslel si, když třeskuté ticho pokračovalo. Tuhle hru znám. Kdo mrkne první, prohraje.

Byl si jistý, že kdyby promluvil nebo poklekl, události by se daly do pohybu, protože by jedna strana získala navrch.

Stačí spolknout hrdost a tahle úmorná chvíle skončí. Neříká se nakonec, že moudřejší ustoupí?

Naštěstí pro něj, Pravá buď postrádala potřebnou trpělivost nebo nedokázala potlačit touhu postoupit na žebříčku evoluce, takže se vydala k maskované ženě s nijak neskrývaným úmyslem ji ulovit a sežrat.

„Fuj! Necháš! Fuj!“

Záviš ji okřikl jako neposlušného psa. Pak po ní nedůstojně skočil a hořce litoval, že samice nemá obojek.

„Velice se omlouvám,“ zalapal po dechu, když Pravou táhl zpátky za masivní krk. „Jsem si jistý, že jste si představovali zahájení naší partie jinak, ale jak víte, člověk míní, příroda mění.“

„Ohavné,“ ucedila maskovaná žena. „Copak jsi ztratil poslední zbytky vychování?“

„Pěkně jsi to podělal, starý kamaráde,“ přidal se maskovaný muž.

„Já?“

Stejně jako baron Medard, i Záviš se ocitl v roli člověka, který neví, kde přišel ke svým starým známým. Ti dva se chovají, jako by mne znali. Proč ne! Budu kýmkoli si budete přát.

„Opravdu máš dojem, že jsem to podělal, příteli?“ zeptal se s nádechem důvěrnosti.

„Ta ubohá posedlost,“ ozvala se maskovaná žena, „má dojem, že na nás budou platit laciné triky.“

„S tebou se nebavím,“ odsekl Záviš a v záchvatu náhlé inspirace dodal. „Ty jsi už svoji šanci dostala.“

Když maskovaná žena sebou uraženě cukla, Záviš si pogratuloval. Byť neuměl číst lidské tělo jako Lýdie, nebylo těžké poznat, že ta žena se ztěžka ovládá, aby nevybuchla. Malé popíchnutí by mělo stačit, aby se z jiskry stal plamen.

„Výborně! Myslím, že chápu, proč se stalo, co se stalo,“ podotkl přemýšlivě maskovaný muž. „Tahle posedlost se s tebou párat nebude.“

„Jen zkouší štěstí.“

„Štěstí, má milá?“ ozval se Záviš. „Tvrdí se, že štěstí přeje připraveným. Ty ale připravená nikdy nebudeš,“ dodal významně.

„Jak se opovažuješ?“

„To byla chyba,“ podotkl maskovaný muž, který vše sledoval jako na divadle. „On by jí nikdy neoslovil má milá. Ale jinak dobrý pokus, kamaráde. Co se stalo, je částečně její vina.“

On? Bylo něco mezi námi. Romantická záležitost? Zklamání? S tím můžu pracovat!

„Ty se nepleť do cizích afér,“ obořila se na něj jeho společnice. „Musí ti být jasné, oč se tahle posedlost pokouší. Chce mne vyprovokovat. A ty jí ještě nahráváš.“

„Nemá cenu plakat na rozlitým mlékem. Pokud naše paní nic nenamítá, proč bych měl já?“

„Protože tohle,“ maskovaná žena ukázala na Záviše, „je odpornost. Zvedá se mi z ní žaludek.“

Záviš pocítil něco jako škodolibé potěšení. Za normálních okolností by neměl být emocionálně angažovaný, ale její rozhořčení ho nenechávalo chladným.

Zdá se, že původní majitel mého těla na ni nevzpomíná v dobrém, pomyslel si. Na rozdíl od ostatních Hráčů, jeho původní lidská složka zůstala pouhým stínem, překrytá ještěří přirozeností.

„Co mu vůbec vyčítáš?“ optal se maskovaný muž. „Mně přijde docela schopný. Stojí tady před námi, sám uprostřed divočiny. To by ani on nedokázal.“

„Je to nevědomá posedlost! Hlupák, který neví, co dělá! Drzý až na půdu! Nic hodného obdivu.“

„Opravdu?“ Maskovaný muž se obrátil na Záviše. „Co povíš na svou obhajobu, starý příteli?“

Záviš se jen ušklíbl a zvolil si mlčení. Tolik je jasné, že vy víte, že já nejsem váš starý kamarád, ať už to byl kdokoliv. Kdo tady vodí koho za nos?

„Tak co, ty špíno!“ ozvala se vítězoslavně maskovaná žena. „Došly ti chytré poznámky, co?“

Ani zdaleka, má milá! Proč nezkusit další laciný trik?

Po té co uvolnil svaly, změnil držení těla a mírně se nahrbil, Záviš se stal ztělesněním ublíženého zatrpklého člověka.

„Jak jsi mi to mohla udělat?“ zeptal se hořce. „Po tom všem? Copak jsem neměl právo na víc?“

„Zbytečná námaha,“ odsekla nejistě. „Já vím, že to nejsi ty.“

„Samozřejmě že nejsem,“ Záviš pokračoval smutným ztraceným tónem. „Bude to pro oba jednodušší, když budeme předstírat, že jsem někdo jiný. Prostě mi říkej Ještěre. Co bylo, bylo.“

Když se hrdě napřímil, jako by s ní nechtěl mít nic společného, věděl, že uspěl a že do ní zasadil zrnko pochybností.

„Bravo! Bravo!“ zatleskal maskovaný muž. „Jen jí to dej vyžrat.“

„S tebou jsem také skončil, starý kamaráde,“ obrátil se k němu prudce Záviš. „Zrovna ty mi budeš vyčítat, že já něco podělal! Nebyla to v první řadě tvoje chyba? Neudělal jsem přesně, co se po mně chtělo?“

Maskovaný muž se na něj ohromeně zahleděl.

Všichni neseme svůj náklad špatného svědomí, ušklíbl se Záviš v duchu. Když začneš psa bít, on už budu vědět, co provedl.

Aby jim nedal čas na rozmyšlenou, obrátil se majestátní ženu na trůně. „Pokud budu s někým chtít mluvit, budete to jedině ona.“

„Drzost!“

„Opovážlivost!“