Jako bych byl vzduch! Jako bych neexistoval!#
Gabriela se sice cítila pod zkoumavým pohledem stříbrného velice malá a nepatrná, přesto se ale narovnala a tvářila se nezaujatě, přičemž se jí třásly kolena. Nedělala si iluze, že právě potkala někoho velice vlivného.
„Ty verše, slečno Krajcarová,“ připomněl se stříbrný. „Zajímá mne jejich původ. Jsou tak báječně nevhodné,“ dodal s rošťáckým ušklíbnutím, které by mu dodalo vlídný výraz, kdyby oči nezůstávaly studené.
Svým způsobem připomíná Medarda, pomyslela si Gabriela.
Kde ale Medardovy černé vousy trčely do všech stran, tyto zůstávaly pečlivě zastřižené. A kde se Medardovo tělo začínalo roztékat tukem, tam tento muž ukazoval mohutné svaly.
Kromě toho měl snědou pokožku, kterou stříbrní často maskovali narůžovělou barvu, způsobenou přehnaným pitím supertonických nápojů. A kde Medard působil jako dobrácký strýc, tam tento vyzařoval surovou autoritu.
„Neznámý autor, obávám se,“ řekla Lýdie. „Pan Julius, předpokládám?“
„Máte pravdu. Zapomněl jsem se představit. Ben Julius, vedoucí této prodejny. Smím vědět, čemu vděčíme za vaši návštěvu?“
Divná otázka! Jako by se ptal, proč jsme tady my, kteří sem nepatříme. Naštěstí jsem natolik bezvýznamná, že se mnou se v rozhovoru nepočítá. Můžu tedy udatně mlčet.
Juraj došel k podobnému závěru a ustoupil o krok dozadu. Světlana chápala, že není vhodné, aby pokračovala, takže vše zůstávalo na Lýdii. S každou vteřinou jejího mlčení rostlo napětí.
Proto bere modré pilulky, uvědomila si Gabriela. Tlak, kterému jsou stříbrní vystavení, musí být enormní. Jedna její věta rozhodne, zda se dostaneme dovnitř nebo nás vypoklonkují ven.
„Nedávno,“ promluvila Lýdie, „jsme stáli před budovou, kam směli vstoupit jen ti, kteří smějí vstoupit. Maně mne napadá,“ dodala s nádechem škodolibosti, „zda ti lidé neukradli vaše moto.“
Ben Julius zaujatě zvedl obočí: „A vstoupili jste?“
„To si pište,“ ozvala se hrdě Světlana a předvedla hlubokou úklonu. „Šest společníků k vaším službám, pane.“
Pak pokračovala zřetelně otráveným hlasem: „Vážení, co kdybychom se odsud vytratili? Těšila jsem se, že nakoupím, ale tady je to na dlouhé lokte. V Laguně prý nedělají takové cavyky.“
„Perfektní etuda! Touché!“ Ben Julius nevypadal v nejmenším dotčeně, byť se chytil za srdce jako zasažen kordem. „Doufám, že ve vás medicína získala tolik, kolik ve vás ztratilo divadlo.“
„Někteří získají, někteří ztratí,“ odsekla Světlana, nijak zaražená, že o ní tolik ví. Nejspíš ji ani nenapadlo, že by mohl nevědět. „Vy počítám budete patřit mezi ty druhé.“
„Inu, naše konkurence hledá jiné kvality,“ poznamenal Julius, aniž by podnikl jakýkoliv pokus je pozvat dál - nebo naopak.
„Na slečnu Krajcarovou, například, čekáme dlouho,“ dodal a ukázal na jednu ze stěn, kde přísně vyhlížející profesor hleděl do mikroskopu. „Věříme totiž, že věda je šik. Naši přátelé v Laguně nikoliv.“
Takže o Lýdiině pokus dostat se do Laguny vědí, uvědomila si Gabriela. Tady ale prošla. A co my? Co já? Mám vůbec šanci?
„Vás, slečno Márová, jsme očekávali později,“ obrátil se Julius k ní, jako by jí četl myšlenky, a dokonale ji tak zaskočil.
Očekávali? Proč by měli? V každém případě jsem polichocená!
Pokusila se o šarmantní úsměv a la Světlana, ale její ztuhlé rty se sotva hnuly. Musím vypadat jako praštěná manekýna!
„Tak či onak,“ Ben Julius ukázal na vchod do samotného butiku, „vítejte v naší skromné prodejně. Náš personál se vám bude s láskou věnovat. Odložit si můžete zde.“
Než je Julius zavedl do šatny, zeptal se Juraje, zda si přeje oddělenou místnost. Juraj, věrný slibu, který dal Závišovi, odmítl, na což vedoucí butiku pokrčil rameny a se slovy „Pokud dámy nic nenamítají, pak prosím!“ odešel.
Proč by dámy měly kruci něco namítat? uvažoval zmatený Juraj. Čím dál víc si připadal jako bezvýznamná přítěž. Jistě, překonali vstupní pohovor, ale Juraj nebyl tak zabedněný, aby si nevšiml, že Ben Julius ho úspěšně ignoroval. Jako bych byl vzduch! Jako bych neexistoval!
Trpce uvažoval, že na společenském žebříčku, alespoň podle pravidel Šik&Šik se nachází na samotném dně. Lýdie měla korporátní rodinu, Gabriela studijní stipendia, jeho sestra neotřesitelnou sebedůvěru, zatímco on se vezl na chvostu slávy svého otce-celebrity.
Na tom nezáleží, napomínal se. Sestra měla pravdu. Jsem voják, mám úkol. Záviš mi důvěřuje.
Záviš Velehradský byl jediným člověkem (pokud nepočítal husičky, jako byly Amálie a Sabina, které potkal před budovou Herního Centra), který kdy o něm mluvil pochvalně. Jindy jsem bratrem své sestry. Nic víc, nic míň. Ale Záviš Velehradský o něj stál, víc než stál o Světlanu. Všichni ostatní možná už výjev z e-taxíku zapomněli, ale on si ho přehrával stále dokola.
Protože se mi zamlouvá. Rád bych ho měl v týmu, řekl tehdy o něm Záviš.
Juraj věděl, že kdyby si promluvil s Gabrielou nebo sestrou, obě by mu vysvětlily, že Záviš jako obratný manipulátor podnikl vše, aby ho přetáhl na svou stranu. Ale také věděl, že ty dvě stojí o stejný druh uznání.
Nyní se jeho odhodlání ocitlo před obtížnou zkouškou. Sotva vešli do šatny - což byla místnost s dřevěnými lavicemi potaženými pravou kůží a s luxusními ručně vyřezávanými skříňkami, na které měl strach byť jen sáhnout - Lýdie se postavila k jedné ze skříněk a začala se vysvlékat. Světlana ji následovala, zatímco Gabriela a Juraj na ně zírali.
„Co to děláte?“
„Neslyšels svalnatého Bena, Žalude? Máme si odložit.“
„Co prosím?“
„Chtějí nás nahaté,“ ušklíbla se Světlana. „Proč by ti jinak nabízeli oddělenou šatnu? Vlezls sem sám, tak si nestěžuj. A odlož dřevěný meč, hrdino. Od teď nás můžeš bránit leda zduřelým camprlíkem.“
Za jiných okolností by to odmítl jako vtip, ale Lýdie a Světlana už byly ve spodním prádle a nezdálo se, že by hodlaly končit.
„Mám se otočit?“ zeptal se nejistě.
„Máš se vysvléct,“ napomenula ho Lýdie a otočila se ke strnulé Gabriele, aby jí ta pomohla s podprsenkou. „Tvoje sestra má pravdu. Dívej se, jak uznáš za vhodné, ale svlékni se. Sledují nás a hodnotí. Stud je primitivní přežitek.“
Krucinál! Tady jsou kamery? Ta slavná zkouška ještě neskončila?
Když Juraj pochopil, mužně rozepnul první tři knoflíky košile, aby dal najevo, že se nestydí. Primitivní přežitek, jistě! I když mu nenašeptával pubertální Žalud, přesto se ocitl v rozpacích.
Ne kvůli sestře nebo Lýdii, i když ta druhá ho svou chladnokrevností vyváděla z míry, ale kvůli Gabriele, která vypadala upřímně zaskočená.
„Co se děje?“ optal se.
Dobrá otázka, napomenul se pak. Co by se dělo, že?
„Já…“ Gabriela zaváhala. „Já nejsem připravená.“
Připravená na co?
Žili spolu rok pod společnou střechou, ale skutečně intimních kontaktů mezi nimi moc nebylo. Dům Trojáků byl dostatečně prostorný, aby Gabriela měla soukromí. Dnes to bude poprvé, kdy ji uvidím, ehm, v rouše Evině!
„Nebudu se dívat,“ ujistil ji a otočil se.
„Ale kamery budou,“ zamumlala Gabriela a velmi neochotně se sklonila ke svým střevícům. „Budoucí stříbrný musí být lhostejný.“
Budoucí stříbrný?
Pokud se týkalo budoucnosti, Juraj neměl nikdy jasnou představu. Kromě romantické představy, že se stane bijcem v kleci (a i jemu to přišlo směšné), neměl žádné plány. Mám vůbec na to, abych byl stříbronosem?
„Pospěš, Žalude,“ zakřičela na něj Světlana a obratně se zbavila poslední překážky na své cestě k dokonalému nudismu, „nebo si fakt budu myslet, že Kipling měl pravdu.“
„Kipling?“ Lýdie už pečlivě skládala své svršky do skříňky. Juraj si všiml, že má s jeho sestrou podobný typ postavy. Obě dvě byly vysoké, štíhlé a nepříliš vyvinuté, ideál moderní krásy v kostce - androgynní a neurčitý, nepřehnaný v žádném rozměru.
Na rozdíl od Světlany, která málokdy cvičila a pleť měla mléčně bílou, Lýdii vystupovaly pod kůží dlouhé svaly s typickým narůžovělým nádechem.
„Podle Kiplinga má každý hoch víc zábran než jakákoliv holka. Pospěš, jinochu ušlechtilé rasy!“
„Krásný jinoch,“ poznamenala Lýdie a klidně si ho prohlížela. Její zelené oči měly obvyklý chladný výraz a co hůř - nezdálo se, že by Lýdie hodlala přestat, nehybná jako jestřáb zaujatý myší. Když stříbrní nepředstírají, jsou docela strašidelní, napadlo ho. Nemám strach! Výzva přijata!
Juraj chápal, že kdyby mu Lýdie poskytla pohodlí zdvořilého nezájmu, zůstal byl rozptýlený - nyní se snažil dokázat sobě i jí, že mu na zvědavých kamerách nezáleží. Pro tentokrát drž zobák, sestro moje, pomyslel si, když se napřímil, nahý jako Adam. I tak jsem na hraně.
„Když jsi byl mladší, přišels mi roztomilejší,“ neudržela se Světlana. „Spokojená?“ otočila se pak k Lýdii, zřetelně nespokojená, že si stříbrná jejího bratra přivlastňuje pohledem. „Neměl by ti vyhovovat. Tenhle nemá jizvy.“
„Žárlivost je také primitivní přežitek,“ poznamenala Lýdie.
„Já na Žaluda nežárlím,“ čertila se Světlana.
„Je peux seulement le regarder, mais je ne peux pas le toucher,“ zamumlala Lýdie v narážce na svůj problém. „Mohu se dívat, nemohu se dotýkat.“
Světlanu to rozzuřilo.
„Pauvre petite vieille,“ zasyčela. „Ces monstres disloqués furent jadis des femmes!“
Ubohá stařenko? Ty zkřivené příšery byly kdysi ženami? To už zachází daleko! Ze sestry nemluví žárlivost, ale uražený vlastník, pomyslel si Juraj trpce. Má prostě dojem, že jí patřím.
„Omluv se,“ napomenul ji. „Nebudeš tady recitovat Květy zla a doufat, že ti to projde!“
„Ó! A já věřila, že vzdělání a ty se míjíte,“ vyprskla Světlana, modré oči potemnělé záští.
„Celá matka,“ poznamenal. „Už jen zbývá, abys začala házet boty.“
„Já! Nejsem! Jako! Ona!“
Aby to dokázala, násilně se uklidňovala, až se zdálo, že jí nahromaděná pára stoupá z uší.