Potřebuješ založit, kamaráde?#
Na vznášejícím se plátně se ukázala tato slova:
Rozhodnutím Gubernátorského úřadu Červánkového Města se uděluje všem studentům Akademie vyšších věd status ctěných občanů se všemi právy i povinnostmi.
Velectěná gubernátorka vlastní rukou
„Cože?“ vyjekl kdosi.
„To není možné!“
I Božidar, do té chvíle povzneseně klidný, vykřikl: „To by se neodvážila!“
Jelizaveta Truchlivá vstala rychle od svého stolu a ukázala na něj svou holí, nyní viditelně rozrušená. Božidar se vzápětí zkroutil do klubíčka a lapal po dechu. Ať už profesorka provedla cokoliv, Gabrielin prográmek Koupel ve žhavé lávě byl oproti tomu slabý odvar.
„Pa-ne Bo-ži-da-re,“ řekla profesorka Truchlivá a třásl se jí hlas, „i jako syn vévody nejste ničím víc než ctěným občanem. Nemáte titul a nebude ho nikdy mít, jestliže ještě jednou zpochybníte slova naší velectěné paní.“
„Přesně tak.“
I Jezabel Neškodná považovala za vhodné vstát. „Akademie vyšších věd je institucí pod správou gubernie,“ zahřímala. „Naše oddanost velectěné paní, včetně oddanosti našich studentů, stojí nad veškerou pochybnost. Pane Bachane, jsem si jistá, že nám ukážete příslušný odstavec.“
„Ovšem, paní profesorko.“
Nenadálý výbuch obou profesorek vyděsil kdekoho. Tlouštík rychle zalistoval ve své psychoaktivní knize a poslal na plátno krátký odstavec.
Důvody k vyloučení:
úmyslné zmrzačení či úmyslné zabití,
hrubé porušení školního řádu,
zrada Gubernátorského úřadu,
…
„Děkuji, pane Bachane, to stačí,“ přerušila profesorka Neškodná výčet a posadila se zpět do své židle. „Doporučuji vaší pozornosti třetí odrážku. My rozhodujeme, co je zradou gubernátorského úřadu.“
Profesorka Truchlivá spokojeně přikývla.
„Velectěná paní gubernátorka zde představuje zákon. Ona se nemusí ničeho od-va-žo-vat!“ odsekávala jednu slabiku po druhé a dodala: „Pokud všichni rozumíte, může pan Bachan pokračovat ve svém poučném představení. Studenti mé koleje mají možná dojem, že se jim dostane nezasloužených výhod na úkor ostatních. Ujišťuji vás všechny, že profesorský sbor zastává postoj přísné nezaujatosti. Mou povinností není pečovat o ničí křehká ega.“
Panečku! Tolik k protekci a nepotismu!
Gabriela si byla jistá, že Božidar a spol nečekali takové prohlášení. Pryč byla jejich povznesená nadřazenost, k jejímu uspokojení se tvářili zrazeně a vyjeveně. Sama by nejraději zatleskala.
„Pokud na tom záleží,“ zadrmolil Bachan, náhle také nervózní, „nabízím své právní služby. Poprvé zadarmo, podruhé za peníze. Kdykoliv mne můžete navštívit.“
„Malý moment!“ zarazila Gabriela splasklého tlouštíka, který zjevně toužil zmizet ze scény. „Nechtěl jsi svědčit v můj prospěch?“
„Ano, omlouvám se. Čili kama-“
Gabriela se zamračila.
On mi vážně chce říct kamarádko, pomyslela si nespokojeně a mimoděk zvedla ruku s bičíkem. Bachan si ji změřil a došel k závěru, že z případného střetnutí by nemusel vyjít jako vítěz.
„Ctěná slečno,“ opravil se.
„Říkej mi jménem,“ navrhla mu. „Nedokázal jsi před chvílí, že jako studenti jsme si všichni rovní?“
„Ano, ale…“
„Ale co?“
„Já ho neznám,“ přiznal Bachan nešťastně. „Představila ses jako mladší dcera barona z Mechového kopce,“ připomněl.
„Aha. V tom případě pokračuj,“ pobídla ho, aniž by mu ale své jméno prozradila. Druhá z Gabriel nevyznávala hodnoty rovnostářské společnosti o nic víc než Božidar a proto ráda využila příležitost Bachana usadit. Proti vůli gubernátorky se ovšem neodvažovala jít.
„Není o čem mluvit,“ řekl Bachan. „Theodorikův sluha zamazal tvé šaty krví. Proto ti jeho pán dluží za nové.“
„Za nové?“ ozval se Theodorik pohrdavě. „Ať mi pošle účet z čistírny.“
„Pokud na tom záleží, tak ty šaty jsou zničené. Ale deset zlatých hřiven by mělo stačit jako náhrada.“
„Deset zlatých hřiven! Zbláznil ses?“
„Ovšemže ne,“ odpověděl Bachan důstojně a ukázal na svou služku, aby naivně vysvětlil. „Její šaty tolik stály.“
Mezi studenty nebyl nikdo, kdo by na kulatý pár nezíral ohromený bohatstvím domu U Pohodlné cesty.
Baron z Mechového kopce musel prodat velkou část svého postradatelného majetku, aby pro své děti koupil psychoaktivní zbraně nejnižší kvality. Ale i tak se musel rozloučit s větší části svého našetřeného zlata. Jenom její šaty přišly na třikrát víc než můj bičík, sténala Gabriela v duchu. Tytéž myšlenky museli mít i ostatní studenti, všichni v očích lačnou závist.
„Bojím se zeptat, kolik stojí tvoje služby,“ řekla nahlas. Náhle k Bachanovi cítila takřka hřejivou náklonnost.
„Je deset zlatých hřiven moc?“ zeptal se tlouštík a poškrábal se na hlavě. „Žádný strach. Právničina je můj koníček. Nebudu si účtovat nic přemrštěného, jednu zlatou hřivnu nanejvýš.“
„Zlatou hřivnu? Jmenuji se Gabriela, kamaráde nejdražší,“ zašeptala a málem ho objala, jak opustila od svých stavovských předsudků. „Moje šaty nestály víc než dvacet stříbrných tolarů. A jak se tak rozhlížím, tvoji sazbu si tady nemůže nikdo dovolit. Tříjizvá,“ otočila se a zakřičela, „pomoz služce pana Bachana složit jeho plátno. Už ho nebude potřebovat.“
Tříjizvá nepotřebovala nápovědu. Vyhrnula se na zteč, aby opečovávala obtloustlou služtičku jako dávno ztracenou rodnou matku.
„Opravdu dvacet? Stříbrných?“
Tlouštík nemohl pochopit, jak by mohly být šaty urozené slečny tak levné.
„Opravdu dvacet,“ zašeptala a důvěrně na něj mrkla. „Jsem ze skromného rodu,“ řekla nahlas. „Dvě zlaté hřivny proto budou stačit.“
„Dvě? Proč raději nepřepadneš banku,“ ucedil Theodorik a ukázal v dlani několik měděných mincí. „Tady je sto grošů a zbude dost i na jídlo pro celou rodinu. Každý ví, jak chudé jsou rody z pohraničí.“
„Chudé, ale hrdé,“ opáčila chamtivě, byť si nedělala velké naděje, že by z něj cokoliv vyrazila. I rod hraběte z Větrné hůrky zřejmě trpěl napjatým rozpočtem. „Dvě zlaté hřivny za mou uraženou čest.“
„Jakou čest?“ odfrkl si Theodorik. „Kdo je tvůj otec a kdo je tvá matka? Honák a děvečka ze stáje, kteří si říkají baron a baronka.“
Ten hoch má sebevražedné sklony, pomyslela si Gabriela pochmurně. Její druhé já bylo všechno, co ona nebyla. Polykat urážky nebylo jeho forte. Vyloučená první den? Za úmyslnou vraždu? Nový zdejší rekord?
Než ale mohla sledovat, jak ubíjí Theodorika k smrti, zakročil poslední z Božidarovy trojice.
„Omluv se a zaplať,“ řekl nevlídně a položil Theodorikovi ruku na rameno. „Baron z Mechového kopce je dobře známý hrdina a jeden z vůdců nezávislých pohraničních rodů. Můj otec si ho vysoko cení. A co se týče její matky…“
Tady zaváhal, aby pak dodal s neskrývaným odporem: „Potomek jedné z tisíce dcer nemůže být bezvýznamného rodu. Když už nic, její děd je arcidémon.“
Hurá, pomyslela si trpce, povýšila jsem z vnučky démonů na vnučku arcidémona. Co mi drahá matka ještě zapomněla vysvětlit?
A hlavně, jaký arcidémon? dodala první z Gabriel. Někdy Hra dávala smysl, někdy ne. Ale pokud Světlana přísahala na existenci bohů, proč by zde nemohly existovat jiné nadpřirozené bytosti? Má nově nalezená teta Neškodná se jistě nemaskuje pro nic za nic. Hrozí snad, že mne dav zlynčuje při první příležitosti?
Nezbývalo jí ale než se tvářit pyšně a netečně.
„Ohó,“ ozval se Bachan a zaujatě si ji prohlížel. „Ohó!“
„Ohó co?“ zeptala se a věnovala mu otrávený pohled svých kozlích očí. „Vyděšený? Zhnusený?“
„Ne, ani náhodou,“ odpověděl rychle a nejspíš neupřímně. „Nikdy jsem žádnou z linie Černoboga nepotkal.“
Jistěže ne, ušklíbla se v duchu. Jen ses u jedné před chvílí zapsal na kolej. Já jsem až druhá v pořadí.
„Je pravda,“ zeptal se Bachan dychtivě, „že každé jeho dítě je ženského pohlaví?“
„Jak to mám vědět?“ odsekla. „Já alespoň jsem. Chceš se přesvědčit?“
„Prý jste od přírody vášnivé.“
Jen jedna z nás, pomyslela si. Bachan nemohl tušit, že pochází z podsvěta, ve které se slova jako vášnivá nebo náruživá stala synonymy pro hloupá, zaostalá nebo nevzdělaná. Pouze plasťácké ženy byly vášnivé.
„Pane Bachane,“ ozval se Božidar, svým přátelským způsobem připravený Gabrielu kdykoliv ponížit, „ve slušné společnosti se považuje za nezdvořilé vyptávat se na takové záležitosti.“
„Opravdu?“
„Opravdu,“ potvrdil Božidar s úsměvem. „Nejde nakonec o nic, čím by se některé klany či rody chtěly chlubit.“
„Slyšel jsem ale, že Černobog…“
„Stačilo,“ okřikla ho Gabriela. Neměla nic proti tomu dozvědět se víc o svém rodinném tajemství, ale nyní potřebovala vyždímat Theodorika.
S napřaženou rukou řekla: „Dvě zlaté hřivny, prosím.“
„Zapomeň!“ řekl mladík nervózně. „Nemůžeš mít všechny moje peníze.“
Všechny tvoje peníze? pomyslela si závistivě. Ona sama nedostala víc než padesát stříbrných tolarů, se kterými měla vystačit na půl roku.
„Budeš muset zaplatit,“ ozval se ten třetí, který se neobtěžoval představit. „Bylo zbytečné slečnu z Mechové kopce urážet. Navíc,“ dodal posměšně, „tuším, že drobné handrkování jí nebude proti srsti.“
„Deset tolarů,“ navrhl tedy Theodorik.
„Odkud že pocházíš?“ zeptala se pohrdavě. „Z Hamižné držgrešle?“
I tlustý Bachan na něj užasle hleděl. „Váš rod je na tom tak špatně?“ optal se nevinně. „Dům U Pohodlné cesty se okrajově zabývá i lichvou. Potřebuješ založit, kamaráde?“
Theodorik zrudl. „Hleď si svého. Sto tolarů a ani o groš víc.“
„Pět set!“ opáčila Gabriela.
„Dvě stě!“
„Dej jí rovnou tři sta, tam se potkáte,“ otráveně poznamenal ten třetí. „Chováte se jako dva trhovci.“
„Z cizího krev neteče, Gottfriede,“ odsekl Theodorik a rychle odpočítal stříbrné mince. „A jsme vyrovnaní,“ dodal významně, když lítostivě sledoval, jak Gabriela schovává peníze do svých hlubokých kapes.
„Jsme vyrovnaní,“ kývla souhlasně a donutila se spolknout jedovatou poznámku, kterou si její druhé já nehodlalo odpustit. Kolem a kolem, byla se sebou navýsost spokojená.
Zajímalo by mne, jak si vedou ostatní? napadlo ji, když se vracela do své řady.