Jste jako měsíc, který žárlí, že na něho svítí slunce

Z pitevny lékařské fakulty se vyhrnulo hejno studentů v bílých pláštích, doprovázené několika asistenty. Někteří studenti byli bledí, omámení zápachem mrtvých a trochu zaražení. Jiní hlasitě vtipkovali, aby dali najevo, že se jich pochmurná podívaná netýká. Většina z nich se nápadně držela u zlatovlasé krásky, která se přirozeně vyskytovala ve středu jejich hloučku.

„Nesměj se tak pitomě,“ řekla najednou, když jeden bledý mladík řekl vtip a vybuchl v bujarý, trochu křečovitý smích, „lezeš mi na nervy.“

„Och, promiňte, vaše veličenstvo,“ řekl medik dotčeně.

„Světlana má pravdu. Chechtáte se jako banda blbců. Mějte trochu úcty,“ ozvalo se několik dívek.

„Je zbytečné mít úctu k mrtvým,“ poznamenala Světlana, „je to jen maso a kosti. Vadí mi, že ty jeho vtipy nemají hlavu, ani patu.“

„Řekl jsem jen, že kdyby plasťáci tušili, kolik máme mrtvých na VIUR, nevystrčili by hlavu z domu,“ bránil se medik.

Světlana se k němu otočila a líbezně se usmála, modré nebeské oči prozářené něhou. „Tolik pozorování, které ti slouží ke cti. Určitě ses podíval na statistiky, aby věděl, jestli jde o trend.“

„Ještě jsem neměl čas.“

„Tak já ti prozradím sladké tajemství, frajere. Mrtvých na VIUR každý měsíc přibývá. Víš, co to znamená?“

„Že bude míň plasťáků?“

Světlana zavrtěla zklamaně hlavou.

„Vskutku, vskutku. Škoda, že jsi nevěnoval víc pozornosti mikrobiologii,“ řekla mírně, ale dál nic nerozváděla. Při vědomí, že zdejší královnu neuspokojil, medik se zoufale ohradil. „Na co si hraješ? Když tě poslouchám, myslel bych, že jsi tady profesor a já propadl u zkoušky.“

Světlana ho pohladila po tváři a povzdychla si: „L’éducation ne remplace pas un esprit intelligent!“

Pár z těch, kteří rozuměli, se poslušně zachechtalo, včetně univerzitních asistentů.

„Ta její hatmatilka je otravná,“ zamumlal medik. „Co povídala?“

„Educatio non subrogatur ad mentem callidam,“ ozval se za ním dunivý hlas. Všichni se otočili a uviděli staršího muže, který za nimi vyšel z pitevny. „Nemusím vám snad, mladíku, víc napovídat.“

„Vzdělání není náhradou bystré mysli?“ optal se medik zaraženě. „Pane profesore, co tím chtěla říct?“

„Asi tolik, že když přivedete osla do školy, pořád zůstane oslem,“ odpověděl profesor a zahrozil Světlaně prstem. „Prosím, slečno Trojáková, neplýtvejte tady svým ostrovtipem.“

„Pročpak ne, pane profesore?“ optala se Světlana nevinně.

„Protože házíte perly sviním,“ zabublal profesor smíchy, přátelsky ji poplácal a odešel, doprovázený svými asistenty, ve výtečné náladě.

„Tos udělala schválně!“ obořil se dotčený medik na Světlanu. „Ponížilas mne, abys měla u něho očko.“

Zlatovláska se k němu otočila čelem.

„Měl bys mi být vděčný,“ řekla. „Celou dobu naznačoval, že se blíží další epidemie a vy jste mlčeli jako zařezaní. Bolestně jste ho zklamali, drahouška našeho.“

„Tak jsi mu to měla říct ty. Tebe zbožňuje.“

„Ty jsi ale trouba,“ okřikla medika jedna studentka. „Světlana má tuhle informaci z první ruky. Pomáhá na záchytné stanici.“

„Naše slečna dokonalá,“ zamumlal medik. „Co ještě nestihne!“

Světlana mu věnovala další úsměv: „Připomínáš mi mého bratra,“ podotkla.

„A to jako jak?“

„Jste oba jako měsíc, který žárlí, že na něho svítí slunce,“ řekla beze stopy falešné skromnosti, protože byla tím sluncem - pak přívětivě dodala: „Situace se začíná vymykat z ruky. Mezi vážnými případy jsou i bronzáci. Pokud mají vaši příbuzní možnost se nechat přeočkovat, ať se přeočkují. Nikdo neví, zda jim to pomůže, protože VIUR zmutoval nečekaným směrem a vakcína na další období se počítala pro jiné virové kmeny.“

„Cože?“

I když to byli studenti medicíny a jako takoví ne nejbystřejší, rychle pochopili, co se Světlana snaží naznačit.

„Počkej, znamená to, že…?“

„Přesně tak. Proto se tvůj vtip moc nepovedl, frajere. Jestliže najedeme na nejhorší scénář, nebudou to jen plasťáci, kdo se neodváží vystrčit nos z domu.“

Když viděla jejich zaražené tváře, Světlana zašeptala hrůzostrašným hlasem: „Všichni umřeme!“ a zvonivě se rozesmála. Nikdo se k ní ale nepřidal.

---

Když se zbavila svých nohsledů, zamířila k zadním budovám, kde se nacházely biochemické laboratoře. Takový virus je rozpustilá mrška, uvažovala Světlana. Někdy se chová vychovaně a zabíjí jen ty, co chceme - jindy zabije nás.

Pokud šlo o další neřízenou epidemii, trochu přeháněla, ale ráda viděla strach ve tvářích svých nonšalantních spolužáků. Čím déle studovala medicínu, tém méně v ní nacházela uspokojení.

Lékařská fakulta poskytovala útočiště ctižádostivým hlupákům, kteří se hodlali uplatnit ve farmaceutických korporacích. Zapomněli jim ovšem říct, že korporace dávají přednost studentům biochemie a matematikům. V dnešní době systémy pokročilé inteligence a diagnostiky uměly léčit lépe než kterýkoliv člověk.

Lékařská lobby, nenasytná jako vždy, se přirozeně bránila změnám, ale každý tušil, že lékařské povolání brzy ztratí své výsadní postavení - pokud ho ovšem už neztratilo.

C’est la vie, povzdechla si v duchu, nepříliš vyděšená nevalnými vyhlídkami. Budoucnost je ve Hře, není-liž pravda?

Celý její původní plán dostal trhliny. Hra měla být útočištěm pro jejího bratra, náhrada za jeho dobrodružné sny o soubojích v klecích mano a mano. Nyní zůstali sourozenci bez domova, vystavení rozmarům Záviše Velehradského, nebezpečného blázna, který by v jiných dobách skončil na psychiatrii jako výstavní příklad pokročilé formy stihomamu.

Ta jeho směšná pravidla, jak se máme pohybovat, mumlala si. Vždycky ve skupinkách, vždycky na veřejných místech. Totéž po nás vždycky chtěl Evžen.

Někdy měla podezření, že její podvědomá snaha být neustále obklopená tlupou vrstevníků, je přímým důsledkem paranoidního světa stříbrných.

Nyní ale kráčela sama, úplně sama - a nebylo jí dobře.

Jsem snad strašpytel? okřikovala se. Počasí toho dne stálo za starou bačkoru, bylo pošmourno a historická část univerzity v ní vzbuzovala vzrušené chvění. Majestátní cihlové zdi s malými dřevěnými okny, které za jiných okolností obdivovala, se zdály jako berany lisu, který se chystá ji rozdrtit.

„Haló, haló!“ ozvalo se za ní. Byl to tichý ostýchavý hlásek, podobný myšce, když ta vystrkuje fousky z nory.

S úlevou, že v strašidelné aleji nezůstala napospas, Světlana se otočila. Prtě, napadlo ji, když viděla, kdo se k ní spěchá. Byl to pozoruhodný examplář letošního prvního ročníku, chlapík malý tak, že by ho podezřívala z dwarfismu, kdyby měl velkou hlavu a krátké nohy. Zdálo se ale, že pouze málo vyrostl.

Přes své mládí mu už řídly vlasy, zatímco na bradě měl strniště, které mu snad muselo vyrůst od rána, protože vypadal jako úzkostlivý typ, který se každý den holí.

Oblékal se do riflí a košile neurčité modravé barvy a na nohou měl kožené boty naleštěné tak, že přecházel zrak. I ty nožičky má maličké jako panenka, napadlo Světlanu, která milovala barvité lidské postavy.

Privatim se ji odvažovali oslovit jen nápadníci, kteří se domnívali, že na společenském žebříčku stojí dost vysoko, aby je neodmítla.

„Voláte na mne, pane?“ zeptala se s úžasem vznešené prinzezny, na kterou na ulici hvízdl žebrák.

Studenti si obvykle tykali, takže mladíka dokonale vyvedla z míry.

„Promiňte, slečno asistenko,“ řekl bezbarvým nezajímavým hlasem. Měl takové i oči, skoro jí připadalo, že za nimi chybí jakýkoliv záblesk inteligence.

Oči vraha, mrtvé oči vraha, pomyslila si Světlana nadšeně. Dobře znala literární manýru, podle které takové oči mají pouze chladnokrevní zločinci.

„Nejsem asistenka, jsem studentka jako vy, pane,“ oznámila důstojně. „Proč mne pronásledujte? Chcete mi ublížit - nebo ještě hůř?“ dodala významně, aby ho naladila na stejnou vlnu.

Tady ale padla kosa na kámen. Zíral na ni, jako by nechápal, proč by jí měl ublížit - obrat nebo ještě hůř mu byl zřejmě dokonale cizí.

Mám se snad vysvléct, aby pochopil, že s ním mají cloumat nemravné choutky? povzdechla si mrzutě. Nedostatek fantazie je horší než třídní nepřítel.

„Co chceš?“ zeptala se otráveně.

„Hledám chemické laboratoře,“ řekl trochu živěji. „Tady!“

Ukázal ji nějaký leták, ne nepodobný těm, které často rozdávali vrátní.

Životní změna

Sotva si přečetla první řádek a pod ním uviděla obří potahovou tabletu, ztratila zájem. „Příteli,“ doporučila mu klidně, „drogy dneska prodávají na každém rohu. Nemusíš experimentovat s neověřenou recepturou, kterou namíchal nějaký trouba. Zejména, pokud chceš vyrůst.“

Netečně se na ni zadíval: „Proč bych měl chtít vyrůst?“

Trochu zaskočená (ale také nadšená, že ji zaskočil), opáčila se stejně mrtvým výrazem: „A proč bys neměl chtít?“

Nesouhlasně si ji změřil: „Vysocí lidé spotřebují více zdrojů.“

Ekologický fanatik? Málem radostí zatleskala. Koho by napadlo, že budu mít takové štěstí, že narazím na jednoho z těch šílenců, co se dobrovolně zmrzačí, jen aby nevyrostli.

„Máme stejnou cestu, můžeme jít spolu,“ navrhla rozzářeně. „Máme asi patnáct minut k dobru. Během té doby mi musíš o sobě všechno povyprávět. Jak se jmenuješ?“

„Alois Kuňkal,“ odpověděl poslušně, užaslý, že někdo má o jeho osobu zájem.

„Aloisi, vydržela bych tě poslouchat celé hodiny,“ pověděla pak, když dorazili k cíli své cesty. Kdyby si vedla hodnocení svých podivínů, Alois by získal osm hvězd z deseti. Na devátou a desátou neměl nárok, protože mu chyběla touha se o své bláznovství podělit.

Ale i tak!

Při pohledu na své nadprůměrně vysoké rodiče, drahý Alois dospěl k přesvědčení, že planeta zahyne, jestliže on bude růst jako oni. Samostudiem a následnou kombinací mechanických, chemických prostředků a dietou se mu podařilo omezit postavu na sto šedesát centimetrů.

Jako středověký cirkusák se zavíral do truhly, omezoval příjem vitamínů, experimentoval s růstovými inhibitory - chyběla mu jen kapka zanícení, aby vyvolal další zelenou revoluci a strhl masy na své náboženství.

„Takže jsi prvního svého druhu,“ podotkla pochvalně.

„Druhu?“

„Homo Sapiens Nanum, člověk rozumný zakrslý,“ nadhodila lehce. „Velice ráda bych tě vyšetřila. Jak ses vůbec dostal na univerzitu?“

Bedlivě ho pozorovala. Jeho životospráva mu zjevně poškodila i mozek, soudě podle chování, které by někdo méně uznalý označil za dlouhé vedení.

„Bylo to těžké,“ přiznal. „Musel jsem se hodně učit. Nakonec mne přijali na fakultu humanitních věd.“

Kam jinam? napadlo ji.

„Učíš se hodně nazpaměť, že?“

„Učím se deset hodin denně. Spát chodím ve dvanáct.“

Vůle jako řemen, pochválila ho Světlana, pro kterou i půl hodiny byla muka.

„Rozumíš tomu, co se učíš?“ zeptala se sladce. „Co jsi včera studoval?“

Věnoval ji svůj nejlepší prázdný pohled.

„Inkvizice, (zastarale) též inkvisice,“ spustil jednotvárným bezbarvým hlasem, „nazývána často také Svatá inkvizice, byla právní instituce katolické církve či španělských a portugalských panovníků, která se měla vypořádávat s herezí (kacířstvím). Termín inkvizice označuje také samotné vyšetřování v otázkách víry a mravů, které vykonávala příslušná církevní autorita, tj. biskup nebo osoba jím k vyšetřování pověřená (tj. inkvizitor). Později bylo vyšetřování prováděno i jednotlivými inkvizičními institucemi…“

„Děkuji, stačí,“ přerušila ho. „To bylo poutavé. Souhlasíš s ustanovením inkvizice? Nebo se domníváš, že zde katolické církev šlápla vedle?“

Další prázdný pohled.

„Starořímské pojetí heretika,“ citoval, „jakožto kriminálníka, pak podpořil i vlivný středověký myslitel Tomáš Akvinský, když srovnával kacíře s vrahy…“

(Zdroj: Inkvizice)

„Perfektní,“ pochválila ho. „Moc pěkně to Tomáš zdůvodnil. Neprotiřečí si ale Akvinský, když zároveň tvrdí, že kdo je dokonalý v lásce, je dokonalý v duchovním životě?

(Zdroj: Tomáš Akvinský - Citáty)

Taková mentální ekvilibristika byla ale nad Kuňkalovy síly.

„Jsi divná,“ usoudil.

Naštěstí pro něj (ne ale pro Světlanu, která se ho nemohla nabažit) došli ke dveřím laboratoře, která měla číslo napsané na jeho letáku.

„Už můžeš jít,“ řekl Kuňka netrpělivě, jako by splnila úlohu, kterou jí určil a dále ji nepotřeboval.

Jak taktní, pomyslela si a otevřela dveře od laboratoře. „Shodou okolností, milý Aloisi,“ řekla pak, „jsem také v místě určení. Zdravíčko, Gabrielo! Zdravíčko, Jakube! Svatá dobroto! Co to tady provozujete za pelech neřesti?“