Třeba nejsem obyčejná komorná!

Pomoc!

Lýdie tušila, že tentokrát se neobjeví žádný Záviš Velehradský, aby ji zachránil. Pokud se odsud dostanu, omluvím se mu, přemýšlela vyděšeně, když utíkala mezi stromy, prsty na ráně, ze které trčel šíp a vytékala krev. Tohle je tedy sobectví ve své nahé formě? napadlo ji. Udělala bych cokoliv, abych přežila.

Nikdy neviděla nikoho zemřít, rozhodně ne násilnou smrtí. Nyní za sebou měla dvě, a nebyla si jistá, která jí šokovala více. Voják padl klidně, odevzdaně, jako by ani neuvažoval, že by mohl zběhnout, ztratit se do lesa a nechat lodní poklady napospas.

Pak tady byl ten člověk, který vojáka chladnokrevně zastřelil a kterého zabila ona. Ne, já ne, opravila se. Byla to ta druhá. Ta, která se objeví, když… Když co?

Byla si jistá, že v sobě nosí druhou osobnost, alter ego vhodné do téhle prašivé situace, bezohlednou potvoru, které v žilách koluje led. Bohužel se ta druhá projevovala nepravidelně, schovaná pod závojem podvědomí, nedostupná, když ji Lýdie potřebovala.

Haló, ty tam, vyvolávala ji zuřivě. Tohle je tvoje parketa. Objev se nebo tady zařveme.

V pravidelné rojnici, s připravenými zbraněmi, postupoval zbytek čtveráků, zatímco ona se modlila, aby se projevila její schizofrenní podstata. Ale ta druhá mlčela, snad nepřesvědčená, že zmůže cokoliv proti přesile.

Spoléhej sama na sebe, uslyšela povědomý hlas. Byla to ozvěna vzpomínky na otce, jak dává kázání o samostatnosti, obklopený suitou podřízených, kteří plní každé jeho přání.

„Jistě, pane,“ zamumlala. Jako dcera zlatého občana prošla řadou kurzů sebezáchovy a sebezdokonalování, aby dnes sklidila jejich plody - a zjistila, že jediné, co spolehlivě dokáže, je panikařit.

Nemůžu utíkat, pomyslela si, když zhodnotila své možnosti. Šaty komorné s nadýchanými sukněmi se sotva vlezly do těsných chodeb létající lodě. V hustém lese jí spolehlivě překážely, každý pohyb provázený zvukem trhané látky.

„Slečno, slečno,“ zakřičel ten, který se představil jako Prudil. „Neschovávejte se, prosím. Tohle je nedorozumění. Nechceme vám ublížit. Jenom jsme se bránili, když ten voják házel bomby.“

Technicky má pravdu, uvědomila si. Naše strana útočila první.

„Slečno, můžeme se rozumně dohodnout,“ křičel Prudil, podle hlasu blíž a blíž. Schovaná za kmenem, zoufale zápasila se zapínáním sukně, aby se dostala do spodního prádla.

„Slečno, nevím, jestli rozumíte naší situaci,“ pokračoval Prudil. „Jsme v průšvihu.“

Naší situaci? My jsme v průšvihu? Já i oni?

„Ty bomby nebyl dobrý nápad. Opravdu ne. Tomu vojákovi to může být jedno, ale existuje pádný důvod, proč v lesích používáme luky. Podle vzhledu jste holka z města, takže netušíte, co za hrůzy se tady potulují. Obludy větší než domy!“

Obludy větší než domy? Výborně! Netušila jsem, že mne může vyděsit o stupeň výš.

„Věřte mi, slečno.“ Prudil si mlčení vyložil jako nesouhlas a pokračoval s naléhavostí neodbytného prodejce. „Je velká šance, že výbuchy vzbudily pozornost něčeho, co nikdo z nás nechce potkat. I tuhle loď něco smetlo z oblohy a já bych byl nerad, kdybychom se tady zdrželi.“

K čertu s vámi, pomyslila si. Já vás nezdržuju. Nechte mne být.

Opatrně vykoukla zpoza stromu. Sotva se objevila její hlava, jeden z čtveráků zvedl luk, ale Prudil ho zarazil rozzlobeným gestem.

„Když jste tak neškodní,“ zakřičela, „tak se držte zpátky. Slídíte za mnou jako lační psi.“

„Samozřejmě, slečno. Jen prosím žádné další bomby.“

„Proč ne? Stejně nemám co ztratit. Držte si odstup!“

Kdyby tušili, že všechny bomby odpálil ten zatracený bastard.

Před pěti minutami měla vojáka za hrdinu, který padnul při obraně pevnosti. Teď ho proklínala. Pochopila, že neměl v úmyslu je zachránit, ale přilákat jakási nevýslovná monstra podle hesla: Moje poklady nedostanete!

„Vemte si z lodě, co chcete,“ zakřičela a strhávala ze sebe šaty. Do dálky odkopla střevíce na vysokém podpatku. „Já půjdu svou cestou.“

V záblesku inspirace se sehnula, aby sebrala boty, které zůstaly po mrtvém čtverákovi. Když je obouvala, ucítila pronikavý zápach, ze kterého se jí protočily prsty na nohou.

„Slečno,“ nabádal ji Prudil, „v lese sama nepřežijete.“

„Děkuji pěkně, poradím si sama.“

Měla dojem, jako by stoupla do morové rány. Žila ve společnosti, ve které náhodný dotek vyvolával nevolnost, takže nazutí kožených, ještě teplých a zpocených bot v ní vyvolávalo dávení.

Nebuď tak přecitlivělá, napomenula se. Nechceš po lese běhat bosky.

Aby se donutila myslet na něco jiného, zvědavě si prohlédla dlouhou jehlu z kalené oceli, kterou našla na místě, kde čtverák zemřel. Jehlu po něm hodila ta druhá. Je to vůbec zbraň? pomyslila si. V oušku měla jehla zasazený rudý kámen, ke kterému vedl žlábek ze stříbrného kovu. V prstech zaznamenala brnění, které se šířilo až pod žebra, kde jí doutnal vnitřní plamen.

Zvláštní pocit!

Opět vykouknula zpoza stromu a zdálo se, že čtveráci dodržují své slovo a nepostupují dále. Není jich o jednoho méně?

Vicemistr Prudil se povzbudivě usmál, ale na jeho hrubé zjizvené tváři vznikl nepříjemný hrůzu nahánějící škleb, podepřený agresivní a výhružnou řečí těla.

„Máme ty nejlepší úmysly,“ ujistil ji s roztaženýma rukama.

Ne, ten mne nehodlá jít, uvědomila si. V té chvíli uslyšela zašustění a vycítila za sebou prudký pohyb. K čertu!

„Dobrá práce, vicemistře. Spolkla to i s navijákem. Ta už žádnou bombu nehodí.“

Silná paže se zahákla kolem jejího krku, stáhla Lýdii zpět, bezohledně utažená jako smyčka šibenice. Je po všem! Jak Lýdie ztrácela vědomí, rozhořel se její vnitřní plamen a ta druhá se konečně rozhodla zasáhnout.

Napůl v bezvědomí, Lýdie vnímala, jak alter ego přebírá velení. Aniž by ztrácelo čas, vrazilo do čtverákovi paže jehlu vysoko u ramene a nechalo vnitřní plamen, až vstupuje do otevřeného krevního řečiště.

„Co jsi to provedla! Co jsi to provedla, ty mrcho!“

Sevření povolilo a ona se obrátila čelem k potácejícímu čtverákovi.

„Nač bomby,“ ušklíbla se ta druhá, „když stačí prachobyčejný nervový jed. Už začíná paralýza?“ zeptala se se zájmem. „Ne, neobtěžuj se. Užijme si naši malou intimní chvilku,“ dodala se smyslnou vláčností, která v nebohé Lýdii vyvolala další záchvat nevolnosti. Sdílím tělo s narušenou sadistkou?

„Jak… může… mít… komorná… vnitřní… plamen?“ zeptal se čtverák s potížemi.“

„Třeba nejsem obyčejná komorná,“ odtušila ta druhá a vytratila se do pozadí, zatímco Lýdie získávala vládu na svým tělem.

Je to ale mé tělo? napadlo ji. Možná je to právě naopak. Možná že já okupuju to její.

„Hanzi,“ zakřičel Prudil. „Všechno v pořádku?“

Ale ubohý Hanz neodpověděl, protože se rozkládal na částice světla. Žádná nepohodlná mrtvola, pomyslela si Lýdie s kapkou úlevy. I když bylo uklidňující nevidět následky, přesto se nedokázala zbavit vzpomínky na hrůzu, se kterou Hanz bojoval s postupující paralýzou, která zasáhla hruď a udusila ho.

„Hanzi? Hanzi?“

Nechte mne být! modlila se Lýdie. Chci odsud pryč. Pomožte mi někdo! Kdokoliv!

Když ji přepadli tři mafiáni na ulici, stále mohla doufat, že všudypřítomné kamerové systémy a policie jí přijdou na pomoc. Tady se ale nemohla spoléhat na zázrak. Trpce litovala, jak podezřívavě se chovala k Velehradskému.

Neodvažovala se vystoupit zpoza stromu a neodvažovala se vydat na útěk, aby neskončila s šípem v zádech.

Ty druhá, oslovila své alter ego. Co mám udělat, aby ses objevila? Prosím, odpověz.

Ale její nitro zůstávalo hluché; jen vnitřní plamen tiše plápolal pod jejími žebry a natahoval se k jehle, na které se syntetizovaly nové krůpěje jedu.

„Vicemistře, pozor! Za tebou!“

Panické výkřiky ji donutily se vrátit se do reality. Když se opatrně vyklonila, užasle pozorovala, jak se čtveráci obracejí a natahují své luky. Za nimi se vynořilo cosi neurčitého, průhledný a neviditelný obrys lidského těla, který narazil do ztuhlého Prudila.

Utíkejme!

To konečně promluvila ta druhá a tentokrát i ona ztratila svůj ledový klid. Nový účastník ji vyvolal z hlubin podvědomí.

Zkoprnělá Lýdie sledovala, jak skupina čtveráků, která ji tolik děsila, podléhá jeden za druhým pod údery modrého světla. Jako apoštol humanity ve zvráceném světě, poloprůhledný tvor nezabíjel, pouze omračoval - alespoň tolik soudila z toho, že povalená těla zůstávala ležet v porostu, aniž by se vytrácela v částicích světla.

Zpoza stromů na levém okraji polomu, vykáceného pádem létající lodi, se vynořila další skupina zálesáků, dva muži s luky a žena s mohutnou berlí.

Další čtveráci? napadlo ji.

„Pozor!“ zakřičela proto, v přesvědčení, že nepřítel jejího nepřítele musí být její přítel.

Ale varování bylo zbytečné, protože trojice stála na druhé straně. Žena s berlou se zastavila nad každým zajatcem a seslala na něj bílý mrak, o jehož účelu mohla Lýdie pouze spekulovat.

Pak se poloprůhledný tvor vynořil ze svého maskování, takže v něm rozeznala vysokého muže vysokým čelem, ostrým nosem a bradou. Když se vydal k ní, všimla si, že jeho oči mají svislé plazí zornice s žlutorudými panenkami, které mu dodávaly hrůzostrašný výraz, jako by byl poločlověkem z noční můry.

V pravé ruce nesl dlouhý tesák, zatímco v druhé mu doutnala koule modrého světla. Přicházel ale pomalu, s ostražitou, ale ne výhružnou pózou, takže se uvolnila.

Budeme vyjednávat?

„Počítám,“ pověděla s klidem, který necítila, „že mi také nechcete ublížit, pane Ještěre.“

Její slova ho zarazila.

„Ještěre? Proč mi tak říkáte?“ zeptal se.

„Protože máte oči jako ještěr,“ odpověděla, ale věděla, že lže. To oslovení vzešlo od té druhé, vynořilo se z hloubi jejích vzpomínek a nejspíš znamenalo víc, než venkovní popis.

„Mám oči jako ještěr?“ opakoval muž zamyšleně. „ To by mohlo být. Tady v lese mi chybí zrcadlo. A vám říkají jak?“

„Lý… Lištička,“ opravila se náhle. „Jsem komorná a říkají mi Lištička podle mých vlasů.“

Ukázala mu rudý cop, zatímco mezi prsty druhé prsty svírala zrádnou jehlu.

„Lištička?“ zopakoval zaraženě, jako by čekal jinou odpověď. „Pak nevidím důvod, proč byste mi nemohla říkat Ještěre. Zdá se, že máme hodně společného. Poslední dobou mám štěstí na zrzky.“

Vycítila v jeho slovech náznak a nevyslovenou otázku. Zrzky? Hodně společného?

„Jste…?“

Ale ve chvíli, kdy chtěla vyslovit Hráč, zkroutila se bolestí.

„Některé skutečnosti nelze pojmenovat,“ poznamenal s povědomým úšklebkem. Velehradský? napadlo ji. I když se tvář před ní lišila, ten příznačný povýšený pohyb rtů člověka, který předstírá, že ví všechno lépe než ona sama, rozeznávala.

„Tu věc, co schováváte, nebudete potřebovat,“ pokračoval a uhasil modré světlo v dlani. „Nabízím vám spolupráci, malá opuštěná Lištičko.“

V té chvíli se ozvalo hřmění a rachocení lámaných stromů. Něco mamutího, nepředstavitelně velkého, se v dáli probudilo a mířilo k nim.