Byl to génius!#
„Co chci za oplátku? To je prosté.“
Záviš rozbalil svůj mnohorozměrný prostor a vytáhl z něj obří rudý kámen. „Tvá paní mi slíbila lék na nemoc, kterou způsobuje něco, čemu my říkáme psychovirus.“
„Samozřejmě, proto jsem tady,“ souhlasila revizorka netrpělivě, své svůdné rty nespokojeně sevřené. „Jak jsem ti ale vysvětlila, jsou zde soukromé záležitosti, které mají přednost.“
„Nemá smysl plánovat moji budoucnost, když žádnou nemám,“ zarazil ji klidně. „Soustřeďmě se na podstatné: Máš ten lék?“
„Ale ano. Neboj se, všechno má svůj čas. Podívej, tady je nahraný paměťový krystal, kompletní protilátka. Pokud namítneš, že nemůžeš ověřit jeho obsah, máš pravdu. To ale není můj problém,“ zvýšila hlas, jako by očekávala námitky.
Je to ten důvod, proč tolik zdržovala celou výměnu? Bojí se, že odmítnu? Proto takový důraz na důvěru mezi námi?
„Já tvé paní věřím,“ rozhodl se. „Jsem příliš bezvýznamný, aby se mne snažila podvést… Ten lék je mi ale k ničemu,“ dodal klidně. „Sama to řekla, nevzpomínáš si? Zbývá mi pár týdnů života a pak zdegeneruji na primitivní ještěrku.“
„Třeba ani nepoznáš rozdíl,“ namítla jedovatě. „Budeš méně mluvit, více kousat. Změna k lepšímu, když jde o tvoji maličkost.“
Pozor na řeč těla, malé kotě.
Podle toho jak uhnula pohledem, Záviš usoudil, že ta změna ji rozrušuje více než jeho. Ať je to tak chce, má tělesná schránka patří někomu, koho znala. Možná její podvědomí nechce uznat, že s ní mluví cizí chlap. Není to důvod, proč změnila názor?
„Potřebuji vědět, jak ten paměťový krystal použít,“ podotkl mírně. „Ne tady, ale tam.“
Dával si pečlivě záležet, aby nenarazil na hranice, kterými Hra bránila sdílení informací o jeho světě.
„Pokud ho nedokážu přenést, je mi lék k ničemu,“ vysvětlil. „Moje budoucnost, obávám se, stojí za starou bačkoru.“
Pokrčila rameny.
„I kdybych ti chtěla tisíckrát poradit, nemám jak. Každý podsvět má své vlastní technologie, ledaže…“
„Ledaže?“
„Ledaže bys přistoupil na mé podmínky,“ řekla s náznakem rozpaků.
„Jsem jedno ucho.“
„Podívej se!“
Sáhla do svého vyšívaného kapsáře a vytáhla odtamtud zdobenou krabičku, kterou držela s až posvátnou úctou. Než ji otevřela, klekla si do trávy, jako by měla strach, že drahocenný obsah upustí.
„Tohle je výtažek z duše mého bratra, jeho destilovaný paměťový krystal.“
Po otevření víka se objevila lahvička s broušeným uzávěrem, naplněná po okraj čirou tekutinou.
Mezi monstry, shromážděnými v polokruhu kolem portálu, propuklo davové šílenství. Chuligán zůstal zírat s otevřenou tlamou, odkud mu tekly dlouhé sliny, zatímco Pravá se urputně vrhala proti neviditelné bariéře, od které se odrážela jako od trampolíny.
I Levá, navzdory své klidné povaze, se lichotivě usmívala a Záviš by přísahal, že na něho mrkala se slovy: „Jsem tvoje největší fanynka. Můžu mít tu flašku?“
„Destilovaná duše tvého bratra?“ zeptal se Záviš užasle.
„Žádná destilovaná duše, ty bezmozku! Destilát z jeho paměťového krystalu,“ opravilo ho rozhořčeně. Zde, jak pochopil, končila veškerá legrace.
„Tvůj bratr je…“ naznačil tónem tak vážným, jak se sluší, když se vzpomíná na drahého zesnulého.
„Ano, je mrtvý.“
Klekl si, dotkl se jí a zadíval se zpříma do očí, ve kterých se třpytily slzy.
„Upřímnou soustrast,“ pronesl vážně. „Musel pro tebe hodně znamenat.“
Dojatě mu oplatila stisknutí dlaně.
Tohle je vážně až příliš snadné, pomyslel si. Ani bronzáci by neskočili na tak umělý projev účasti, leda snad pohodlně usazení v kině. Přehráváme smutek jako herci z béčkového filmu.
Záviš sice věděl, že různé kultury mají různé názory na to, co je a není přijatelné, ale sám vyrůstal ve společnosti, která kladla důraz na citovou lhostejnost.
„Chceš pohřbít bratra tady, v klidu, ehm, lesa?“ zeptal se, zmatený celou situací.
„Tady? Tady?“ opakovala s odporem. „Copak jsi slepý? Ta tvá slintavá monstra by ho vyhrabala a sežrala, zprznila by jeho světlou památku.“
„Omlouvám se. Neznám pohřební zvyky tvého lidu,“ pronesl s důstojností misionáře, který zavítal mezi domorodé kmeny.
„Ta tvá snaha tvářit se chytřejší, než skutečně jsi, mne vytáčí,“ napomenula ho. „Všechno ti vysvětlím, dopřej mi chviličku. Kdybys tušil, s jakým odporem…“ zamumlala a pokračovala. „Vše jedno, nemám lepší volbu. Ne, rozhodně ne, když i velectěná paní… Budeme tedy pokračovat, jak navrhuje…“
S kým ta holka mluví? S duchy?
Nebylo těžké uhádnout, že revizorka se chystá k něčemu, do čeho si jí samotné příliš nechce. Nakonec se rozhodla a s nevolí mu podala lahvičku. „Vypij to!“
„Prosím?“
Na rozdíl od běsnících monster, Záviš netoužil pít destilát z duše něčího bratra.
„Vypij to,“ zavelela rozzuřeně. „Nemáš představu, s jakým odporem ti nabízím tuhle příležitost. Má paní mi vysvětlila, že jsi ideální kandidát a proto mne sem poslala. Rozumíš?“
„Vůbec ne,“ řekl Záviš a zkřížil ruce. „Naprosto rozumím, že tě tvá velectěná paní o něčem přesvědčila a že tancuješ, jak píská. Ale zbytek mi uniká.“
„Odmítáš?“
„Přesně tak.“
„Máš snad dojem, že ti nabízím jed?“
„Ne. Ale jsem velice opatrný, co tady seže-, ehm, sním. Už mám v hlavě ještěrku, možná také nějaké psovce a kdo ví co ještě. I když představa, že bych tě měl za sestru mne vzrušuje, raději ne, děkuji pěkně.“
„Já a bratr jsme si nebyli blízcí. Byl o více než deset let starší,“ řekla s kapkou studu.
„A?“
„Nemusíš se proto bát, že bys získal pouto, které se ti protiví.“
Užasle na ni zíral. „Ty moc nechápeš, co jsme já a tvá paní zač, viď? Poslední věc, které se bojím, je, že bych začal milovat malou sestřičku. Snažím se ti vysvětlit, že se mi ekluje představa mít v hlavě dalšího nájemníka.“
„Dalšího nájemníka? Bavíme se o mém bratru,“ odsekla. „Chceš ho snad srovnávat s tvým Ještěrem? Můj bratr byl vzdělaný a kultivovaný muž, první mezi svými vrstevníky.“
Tak to vypij sama a můžeš s ním být navždy, pomyslel si Záviš, ale měl dost taktu, aby raději navrhl: „Buďme rozumní. Prostě mi zopakuj, co ti navyklá-, ehm, poradila tvá paní.“
„No dobrá…“
Odmlčela se a pak pokračovala: „Budu předpokládat, že netušíš, jak zdejší civilizace funguje.“
„Zkus mne překvapit.“
Ano, ano. Jsem prostý divoch. Když mi dáš korálek, zatančím ti. Vaše civilizace musí být speciální, jako žádná jiná, co?
Rozeznával v jejích slovech náznak typického přesvědčení o vlastní kulturní výjimečnosti: My, kteří jsme se narodili zde, jsme plody systému, který se neobjevil nikdy předtím.
Směšné, ale nic nového pod sluncem.
„Nebudu ti nic vysvětlovat,“ urazila se. „I když ti dám protilék, nebudeš vědět, jak ho přenést do svého podsvěta. Správně?“
„Hm.“
„Někdy trvá roky, než se podsvět přizpůsobí a začne s informační výměnou. Tolik času nemáš.“
„Hm.“
„Jak jsem řekla, můj bratr sobě neměl rovného mezi svými vrstevníky. Byl to génius!“
„Jistě jsi nezaujatá,“ odfrkl si Záviš. „I kdyby tvůj bratr byl trouba, co se celý den dloubá v nose, povědělas by to samé.“
Šokovaně se napřímila.
„Copak ti není nic svaté?“ vykřikla. „Přímo tady před ním? Zločinče!“
Záviš se uklonil nádobě s destilátem
„Promiň, bratrova lahvičko,“ řekl. „Tvá sestra tvrdí, že jsi génius, tak musí mít pravdu.“
„Nechci mít s tebou nic společného! Nebudu ti nic vysvětlovat,“ zopakovala a podala mu dopis. Obálka byla zapečetěná rudým voskem se symbolem, který připomínal řecké lambda Λ. „Tady máš. Ona předvídala, že se spolu nedomluvíme.“
„Pročpak ne?“
„Protože jsi impertinentní debil.“
„Dost možná,“ odpověděl nevzrušeně a otevřel dopis. „Podíváme se tedy, jak mne bude umět přesvědčit samotná paní gubernátorka. Určitě předloží pádné argumenty.“
Vzápětí měl ale pocit, že bude plivat krev. Na papíře stálo:
Vážený pane Velehradský,
chcete-li přežít, nemáte jinou možnost.
„To je všechno?“ zakřičel směrem k nebi. „Víc nic? Jedna jediná věta?“
I maskovanou revizorku jeho reakce zmátla a pověděla: „To je divné. Má paní mne ubezpečila, že v dopise je vše, co potřebuješ vědět. Čekala bych, že bude delší.“
„Ty své paní moc nerozumíš,“ povzdechl si Záviš. „Ale budiž… Kde je ta flaška, nebo chceš-li, schránka s ostatky? Zeptám se tě: Skutečně nic nenamítáš, že tvůj bratr bude sdílet tělo se mnou, tady cituji, s impertinentním debilem?“
„Namítám, namítám, namítám,“ procedila revizorka mezi zuby. „Ale nemám na výběr. Stejně jako ty.“
„Nechápu.“
„Mám ti snad odvykládat historii svého klanu?“ zeptala se jedovatě. „Probrat politiku města? Vysvětlit ti nuance mezi frakcemi? Klanové třenice? Bratrův vzestup? Jeho ambice? Jeho smrt?“
„Nemusíš,“ zavrtěl hlavou. „Ale proč já?“
„Protože ti přebývá toho, čeho se mému bratrovi zoufale nedostávalo.“
„A to je?“
„Nedůvěra k lidem. A dej mi svou platbu.“
S těmi slovy uložila do mnohorozměrného prostoru megamamutův rudý kámen, který jí předal. I když šlo o předmět těžký dvacet kilogramů, chytila ho jako nic a nesla ho jednou rukou, její paže pevná jako rameno hydraulického jeřábu.
Ona je snad robot! pomyslel si Záviš užasle. Nerad bych se s ní pustil do křížku.
„Má paní s tebou nebude více jednat,“ řekla pak a sáhla do svého kapsáře, aby odsud vylovila důvěrně známý kus pergamenu. „Proto bys neměl vystupovat jako její zástupce. Tady ti vracím svou mapu. Budeš ji potřebovat víc než já. A teď…“
Významně se zadívala na lahvičku v jeho ruce. „Prosím, pospěš si. Bude lépe, když to budeme mít oba za sebou… Musím mít jistotu, že jsi mého bratra někde nepohodil,“ dodala zuřivě.
Za kvílivého naříkání monster, která vyjadřovala hlasité přesvědčení, že by destilát měl odejít jejich směrem, Záviš zatajil dech a s pocitem, že dělá obrovskou chybu, vypil čirou tekutinu.
„Spokojená?“
Po revizorčině mesce, která na její tváři držela jako druhá kůže, se kutálely slzy.
„Můj nebohý bratře,“ zašeptala, „co jsem to provedla! Odpustíš mi někdy?“
Zde končí kniha Šest společníků a Srdce lesapána