Vy dvě zvířata!

Když se vraceli domů cum scutis non in scutis, Lýdie trpce přemítala, že její příspěvek k dnešnímu vítězství tvořila Lištička. Musela by být slepá, kdyby si nevšimla, jak Záviš na ni spoléhá čím dál víc.

Vy dva jste se hledali, až jste se našli, uvažovala. K čemu jsem pak já?

Všechny její pokusy být užitečná skončily neúspěchem. Původně chtěla přesvědčit otce, aby do Šesti společníků investoval, ale dnešní úspěch zažehnal blížící se finanční krizi.

Tak či onak, její otec se s ní odmítal setkat, i když ho Koutný přesvědčoval o opaku. Mít za zetě nebezpečného potížistu mu vadilo, zatímco o výhodách ze Hry nebyl přesvědčený. Mnohem více ho těšila její bezvýznamná válka s Darinou.

Nejhorší je, že nemůžu trucovat, povzdechla si.

Záviš bujaře oslavoval vítězství, ale podle řeči jeho těla poznala, jak je hluboce sklíčený.

Je psychovirus takový problém?

Podle neutěšené předpovědi malé víly zbýval čas sotva do Vánoc. Ať se ale snažila, jak se snažila, nepozorovala na Závišovi žádné příznaky duševního úpadku, na který si on tolik stěžoval. Musím se ho pokusit utěšit. Ovšem jak?

Bylo pět hodin odpoledne a oni stáli sami v kuchyni. Gabriela se odešla sprchovat, což znamenalo, že mají alespoň dvacet minut pro sebe. Záviš ponuře upíjel z hrnku, který mu věnovala Laura Mechová, a šklebil se na obrázek Evžena Trojáka.

„Moje tři sklenice jsou v tahu,“ prohlásil pochmurně. „Nikdo neví, kam se poděly.“

Když měl mizernou náladu, Záviš rád vzpomínal na sladké časy, kdy žil sám a jeho nádobí mělo řád. Lýdie v tom cítila ne-zrovna-jemnou výčitku. Ale i když se jí jeho slova dotýkala, doufala, že jde o známku toho, že tají ledy a on nepovažuje za nutné se schovávat za svou obvyklou neproniknutelnou fasádu.

„Zlobíš se?“ řekla a se zatnutými zuby k němu přistoupila, aby ho objala.

„Chvíle pro romantiku?“ zeptal se a odložil hrnek na kuchyňskou linku. Chytil ji kolem pasu a přitáhl k sobě.

Dostavil se první náznak nevolnosti a v levé ruce jí zacukalo. Lištička se nabízela, kdykoliv připravená ji nahradit. Už si můžeš odpočinout, napomenula ji Lýdie. Nepotřebuji tě!

Přitom sama nevěděla, jak má pokračovat. O intimní sblížení se s nikým nepokoušela, naopak se roky držela od mužů dál. Po vysazení modrých pilulek se příznaky zmírnily, ale Pavlovův reflex, který si stačila vypěstovat, zůstal.

Nebylo by nakonec snazší nechat Lištičku, aby mi předvedla jak dál? Jestli já nejsem k ničemu! I zabijácká komorná ví o lásce víc než já.

Vlastní bezradnost ji pobavila a podělila se o ni se Závišem.

„Pro muže je panenská bezradnost svůdná,“ poznamenal svým klidným odtažitým tónem. „Dává jim iluzi první noci.“

„To není iluze,“ opáčila a začervenala se. Hloupé bláznění, napomenula se. Potlačila chuť se vrhnout na kabelku a nadopovat se modrou pilulkou. „Co teď?“ zeptala se nejistě.

„Zvýšíme sázky,“ řekl a jeden po druhé rozepínal knoflíky na její blůze. Pak rozepnul podprsenku, klidně a beze spěchu, jako by ženy vysvlékal dnes a denně. Vybídl ji, aby ona totéž udělala s jeho košilí.

„Gabriela,“ sykla rozrušeně. Ne kvůli nahotě, ale kvůli kresbě jizev na jeho hrudníku.

„Máme čas,“ řekl a ukázal na nástěnné hodiny. „Ještě deset minut. Právě se osprchovala a teď se bude natírat kouzelným krémem, o který se dělíte. Pak bude zírat do zrcadla a zkoumat, jestli se jí zlepšila pleť.“

„Přála bych si, aby ses věnoval mé maličkosti,“ zavrčela, trochu uražená, že stačí vnímat i svět kolem sebe. Ona se soustředila pouze na něj.

„Stále ve střehu,“ odpověděl klidně a položil jí dlaň na prsa. „Dobré?“

„Možná.“

Kromě nevolnosti musela bojovat i s Lištičkou, která se drala na povrch. Těžko soudit, zda Lištička chtěla Záviše nebo prostě nabízela výpomoc. Levou rukou mu oplatila dotek, aby prozkoumala jizvy, plná vzrušení, které pocházelo od té druhá.

„Musela vás milovat,“ zašeptala Lištička jejími ústy. „Takové krásné vzpomínky. I já bych si přála jednu zanechat.“

Oba byli tak zvyklí na svou dvojjedinost, že se Lýdie ani nesnažila omlouvat.

Záviš se zachechtal a natáhl pro kuchyňský nůž. „Prosím. Je nabroušený.“

„Vzrušilo by tě to?“ zeptala se.

„Ne. A tebe?“

„Oba víme, kdo se ozývá. Ona má jiné choutky.“

„Bylo mi patnáct, když mi ředitelka vyřezala první značku,“ vysvětlil. „Jediné, na co jsem se soustředil, bylo, abych moc nekřičel. Přesto…“

Přesto co?

„Přesto,“ ušklíbl, „doufám, že mi Lištička pomůže probudit staré vzpomínky. Nebylo by úžasné se vrátit o dvacet let v čase?“

„No dovolte!“ ozvalo se. „Vy dvě zvířata!“

V oblacích páry a zabalená do osušky, šokovaná Gabriela vyšla z koupelny a přistihla je polonahé, nůž mezi nimi.

„Jsi o tři minuty rychlejší, než bys měla být,“ podotkl Záviš. „Copak? Došel ti krém?“

„Ano, bohužel. Proč jste zase v sobě? A co ten nůž?“

Zatímco Lýdie se cítila jako přistižena při zločinu, Lištička provedla úklonu.

„Omlouvám se, slečno Gabrielo, jestli jsem vás rozrušila. Můj pán si přál probudit jisté vzpomínky.“

„Pěkné vzpomínky na časy, kdy ho rozřezávali zaživa?“ odfrkla si Gabriela. „On není masochista, Lištičko. Tolik bys měla rozumět.“

„To skoro zní jako obrana mé maličkosti,“ poznamenal Záviš pobaveně.

„Pryč s jizvami a minulostí,“ odsekla Gabriela. „Když ne kvůli mně, tak kvůli své snoubence.“

„Nejde se jich tak snadno zbavit,“ vysvětlil Záviš. „Kdyby ano, byly by zbytečné.“

Zbytečné? Lýdie ve slovech našla náznak nápovědy.

Tolik rozuměla Závišově pragmatické povaze, aby za znetvořením hledala víc. Musel mít dobrý důvod. Žádné vznešené řeči. Vysmál by se jak Nietzchemu, tak Schopenhaurovi. Co ho ale přesvědčilo, že netrpěl zbytečně?

„Kdežto teď mají ty ohavné památky smysl?“ zeptala se Gabriela hádavě. „Jsou odporné.“

Záviš se rozhodl neodpovědět.

„Dobrá tedy,“ řekl místo toho. „Nebudeme dráždit nevinné oči princezny. Je mi líto, ale Gabriela má pravdu - mít další jizvu nám potěšení nepřinese.“

Mluv za sebe!

I když Lýdie věděla, že záplavu endorfinů, které vyvolala představa řezání do Závišova těla, patří jen a jen Lištičce, přesto si ostýchavě část rozkoše přisvojila.

Mít sadistické fantazie je tak plasťácké, napomenula se přísně. Můj problém je, že já nemám žádné a musím si půjčovat cizí. Adonis se neplete. Omezuje nás mentalita kastrátů.

Všimla si, že ji Záviš sleduje, šedé oči upřené na nahé tělo pod rozepnutou blůzou. Vzrušení nejenže nemizelo, ale přeměnilo se na jemné šimravé potěšení.

„Tak,“ ozvalo se jim nad hlavami. Z virtuálních oblak se vynořila malá víla, navlečená do bílého doktorského pláště, v náprsní kapse chromovaný stetoskop a za sebou Stínošlápka, kterého navlékla do slušivé uniformy zdravotní sestry. I pod černou maskou se malý nindža krvavě červenal.

„Piš si,“ promluvila malá víla přísně. „U pacientky pozorujeme průlom. Latentní sklony k exhibicionismu! Bezpečná náhražka libida. Píšeš si?“ šťouchla do Stínošlápka. „Musíme poctivě zaznamenat naši první prohru.“

„Prohru? Kdes k tomu slovu přišla, malá a dětinská?“ zeptal se Záviš. „Našla sis ho ve slovníku? Ty přece neumíš prohrávat.“

„Komu čest, tomu čest,“ prohlásila malá víla a mávnutím vytvořila idealizovaný portrét zlatovlasé krásky. „Slečna Světlana je má bohyně. Všem nám dala nápovědu. Stydím se, že mi trvalo tak dlouho, než jsem pochopila.“

„Jakou nápovědu?“ zeptala se Lýdie zvědavě. „A cos pochopila?“

„Náš malý šmíráček je nápověda,“ prohlásila malá víla a ukázala na Stínošlápka, který se hanbou propadl do země, a to doslova. Z díry v zemi odmítal vylézt. „Pozorovatel a pozorovaná! Entomolog a housenka! Konvexní a konkávní!“

„Netušila jsem, že umíš být matematicky frivolní,“ začervenala se Lýdie, když jí došlo poslední přirovnání.

„Já zase nečekala, že mne pochopíš,“ opáčila malá víla. „Počkejte, počkejte, ještě jsem neskončila…“

Záviš s Lýdií si ve vzájemné shodě sundali chytré čelenky z hlavy.

„A je fuč!“ oddechli si unisono.

„Co se přihodilo?“ zeptala se Gabriela.

„Podle malé následnice Sigmunda Freuda jsem nestydatá exhibicionistka,“ vysvětlila Lýdie. „Stínošlápka jsem si vytvořila, protože podvědomě toužím, aby mne šmíroval.“

Gabriela si začala připravovat čaj z bylinné směsi.

„Aha,“ poznamenala suše.

„Víc nic?“

„A co je na tom špatného? Být obdivovaná zpovzdálí jako královna? Uctívána pohledy těch, kteří touží, ale nesmějí se dotýkat?“

„Ale já chci, aby se mne Záviš dotýkal, krucinál!“

„Lištička tě ráda zastoupí,“ odvětila Gabriela a zalila si čaj. „V čem je problém? Nakonec vy dvě stejně splynete. Dříve nebo později.“

Splyneme? Ani náhodou!

Byť Lýdie Lištičku svým způsobem obdivovala, netoužila do svého repertoáru přidat její okouzlující osobnost. Nemůžu ale popřít, že Lištička mé tělo přizpůsobuje. Nemůžeme sice sdílet myšlenky, ale sdílíme nálady, hormony vyplavené v žilách. Učí mne jako krysu, abych hledala potěšení ve vraždě.

Vzpomínka na dusící se Karolínu Drbohlavovou ji pronásledovala. Napřed jako hořká noční můra, která postupně taje na jazyku a slábne, jak čas obrušuje nepříjemné hrany - pak se dostavila zvídavost, malá takřka lesbická představa, jak přijímá poslední dech umírající, to vše doprovázené naprosto nesmyslným přesvědčením, že sotva by zabila Karolínu, získala by schopnost dotýkat se mužů.

„Ona a já nikdy nesplyneme,“ pronesla s přesvědčením a otřásla se, protože se blížil čas, kdy se měla přihlásit do Hry. „Nikdy se nenaučím starat se o pavouky!“