I já se stanu školní bohyní!

Když Gabriela došla na nádvoří hradu, pochopila, že se čeká jen na ni. Sotva se objevila, služebnictvo se uklonilo, zatímco ona ztuhle hleděla na nachystané koně. Byla to vysoká zvířata, která tančila na kamenné dlažbě s divokým ržáním.

Když byla malá, do sirotčince přivedli tři malé poníky, na kterých se děti projížděli krátkých pět minut. To byla její jediná zkušenost v sedle - a nyní se od ní chtělo, aby nasedla do stvoření, které sotva zvládali dva vzrostlí chlapi?

Jsem mrtvá, pomyslela si. Tutéž myšlenku s ní museli sdílet i Juraj se Světlanou, kteří se tvářili jako na pohřbu.

Jsou to ale oni?

Kdyby neviděla tabulku na zdi hradu, nikdy by ji nenapadlo, kdo jsou ti dva. Jediné, co jim zůstalo z jejich skutečné podoby, byly světlé vlasy.

Ale Hra si s nimi pohrála - zejména s Jurajem, který se vždy trápil pro svůj ne dost mužný vzhled. Nyní měl stejně jako Světlana majestátní zlatou hřívu, která mu dodávala vzhled utrápeného lva v kleci. Jako kompenzaci získal široká ramena, hranatou tvář a orlí nos. Dále nosil ocelové brnění, štít a u pasu meč.

Nebýt těch vlasů, musel by si připadat jako v sedmém nebi, pomyslela si. Macho jako vyšitý.

Světlana se také změnila, byť ne o tolik. Její obličej se stal měkčím, měla kulatější bradu, méně výrazné lícní kosti a obrovské modré oči, ze kterých vyzařovalo vlídné porozumění. Nicméně její charakteristické nešvary zůstaly, takže i teď si nervózně kousala spodní ret.

„Moje pýcha dorazila,“ ozvalo se.

To promluvila vysoká snědá žena oblečená do drahých cestovních šatů z vydělávané jelení kůže. Vypadala jako krásná zlá královna z televizního dramatu, ten druh, který pohybem ruky odsuzuje na smrt. Měla ostré dokonalé rysy se zapadlýma hnědožlutýma očima, ve kterých vynikaly panenky, kolmé jako u satanistického kozla.

Baronka Sylvie? Má matka?

Než se stačila Gabriela vzpamatovat, žena k ní přišla, objala ji a políbila na obě tváře.

„Vyspala ses dorůžova, maličká?“

„Ano, ma-matko,“ zakoktala Gabriela, vděčná, že její druhé já oplatilo baronce vřelé objetí. „A, ehm, ty? Měla jsi dobrou noc?“

„Vynikající,“ usmála se žena. „Tvůj otec a já jsme mnoho nenaspali. Není úžasné mít za muže nevyčerpatelného hrdinu?“

„Ale matko!“

Zatímco Gabriela zůstala perplex, Světlana se ozvala, věrná svému zvyku nenechat záležitosti jiných na pokoji.

„Naše věčně nespokojená kverulantka,“ povzdychla si baronka a objala i Světlanu. Ovšem ne tak vřele jako Gabrielu, jak ta s uspokojením zaznamenala.

„Biologické záležitosti mezi mužem a ženou bys měla chápat. I když ses rozhodla, jak se rozhodla, nemusí se z tebe stát jeptiška.“

„Tady nejde o biologie, ale dekorum,“ odsekla Světlana. „Služebnictvo nemusí vědět, jak trávíš noci.“

Tohle by skutečná Světlana nikdy neřekla, uvědomila si Gabriela. Ta si příliš zakládá na své všelidové povaze. Byla by první, kdo by kázal proti pokrytectví.

„Oni mají uši, ale neslyší,“ prohlásila baronka chladně. „Nikdo si nedovolí poslouchat důvěrný rozhovor mezi mnou a mými dcerami.“

Gabriela její prohlášení měla za absurdní, ale všimla si, že služebnictvo má kamenné tváře a neodvažuje se ohlédnout. Ta ženská je démon!

„A co ty, můj junáku?“ obrátila se baronka na Juraje a také ho objala. „Silný a mužný po otci. Pamatuj si, že musíš být nemilosrdný, ne lítostivý jako tvoje sestra.“

„Ano, matko,“ zamumlal Juraj, rozpačitý a podivně červený ve tváři.

„Ale copak?“ usmála se baronka a laškovně mu foukla do ucha. „Stále tvrdý a připravený k boji, jak se zdá.“

Mladík zrudl jako pivoňka a Gabriela si byla jistá, že nebýt kovového brnění, jeho tělo by ho zradilo v dolních partiích.

„Drahá nevlastní matko,“ ozvala se opět Světlana s důrazem na nevlastní. „I když nejsme spříznění krví, měla bys pamatovat, že jsi vdaná žena.“

„Pravda,“ ustoupila baronka, „zejména když můj manžel přichází. Vzdejme čest pánu hradu!“

Poslední slova zazněla nahlas a všichni na nádvoří se hluboce uklonili, včetně baronky a jejích dětí.

Gabriela zjistila úžasnou věc. Stačilo ustoupit do pozadi své mysli a její druhé já se ujalo vedení. Vůbec to nebylo, jak Lýdie popisovala.

Ovšem, Lýdie je stříbronos, uvědomila si. Možná to, že se neumí vzdát kontroly, celou dobu bránilo jejímu druhému já se prosadit.

To by také vysvětlovalo, proč Záviš prakticky nedokázal druhé já vyvolat a během Lýdiina vyprávění se nestačil divit. Člověk posedlý touhou být u kormidla nemá šanci uspět, pomyslela si. Proto musí stříbrní zákonitě ve Hře selhat. Zatímco já…

Pohodlně usazená v zákoutí své mysli, opatrná, aby otěže přenechala alter egu, pozorovala, jak pán z Mechového kopce sestupuje ze schodů. Když porovnala břichatého plasťáka ze svých vzpomínek s mužem na schodišti, marně hledala, co ti dva mají společného.

Medard, pán z Mechového kopce, byl mohutný dvoumetrový muž s hranatým obličejem. S vyholenou hlavou a krátkým černým pruhem vlasů vypadal jako jeden ze záporožských kozáků, když psali dopis sultánovi.

Stejně jako Juraj, i on měl široká ramena, orlí nos a ocelové brnění. V ruce držel obrovskou palici, prokládanou stříbrným kovem.

S utrápeným výrazem pohlédl na shromáždění, pak na svou démonickou ženu.

„Pojedeme!“ zavelel krátce a volným krokem, jako by se mu nechtělo, zamířil k svalnatému válečnému valachovi.

I Světlana s Jurajem na své dva bělouše hleděli s rozpaky. Pouze Gabriela následovala baronku bez zaváhání. Ale i ona se vyděsila, když zjistila, že její druhé já se hrne k divokému vraníkovi, který pohazoval hlavou a kopal kolem sebe. Jeden ze štolbů mu doslova visel na krku.

K čertu! Proč jsem musela skončit s takovým hovadem?

„Jsi si jistá, sestřičko?“ optala se Světlana a držela se stranou.

„Můžeme se vyměnit,“ nabídl se Juraj s výrazem mučedníka.

„Nesmysl,“ prohlásila baronka. „Která dívka si kdy nepřála mít mezi stehny divokého hřebce?“

„Vždyť ji zabije!“

„Jaké by to pak bylo vzrušení, kdybychom nic neriskovali,“ namítla baronka. „Ty, Světlano, jsi moc usedlá. Má pýcho, ukaž jim.“

Děkuji, nechci, pomyslela si Gabriela. Krčila se v koutku mysli, zatímco její druhé já se snažilo šílené matce zavděčit.

„Už ani krok!“ zakřičela Světlana, když přistoupila k dosahu zuřících kopyt.

„Ty se do toho nepleť, starší sestřičko,“ odseklo Gabrielino alter ego, soustředěné na zvíře, a dotklo se ho nataženým bičíkem.

Vnitřní plamen se rozhořel a pronikl kůží do koňských nervů, ve kterých vybudil bolestivé inferno, ochromující natolik, že zvíře ztuhlo a pokleslo k zemi.

Aniž by věděla jak, už seděla v sedle a točila se jako káča. Začal bláznivý tanec, ve kterém štolbové neudrželi hřebce a rozkutáleli se po kamenné dlažbě.

Juraj se zoufale snažil chytit uzdu, zatímco baronka se smála na celé kolo.

„Ty bláznivá ženská! Zabiješ ji.“

„Žádný strach, má nevlastní dcero,“ odpověděla na Světlaninu výtku. „Má krev se nezapře. V jejím věku jsem dokázala totéž. Kéž by ti mohla předat něco ze své kuráže.“

Mezitím Gabriela švihala koně bičíkem a nutila ho k poslušnosti. Po několika minutách se zvíře uklidnilo, pokryté potem a pěnou u huby.

„Zvládla jsem ho,“ zavolala Gabriela a zamávala baronce. Radost, kterou cítila, nepramenila jen z úspěšného zkrocení.

Já se synchronizovala, uvědomila si. Ve vášnivé koridě, se svým životem v sázce, přestala uvažovat v intencích já a druhé já. Došlo ke splynutí, které nazvala synchronizací. Stala se novou osobou, možná první v celé Hře.

Tohle ani Záviš, ani Lýdie nedokázali, pomyslela si hrdě. Evžen Troják byl blízko, když umíral. Když se bál, že umře tady i tam.

Přicválala k baronce, seskočila z koně a vrhla se jí kolem krku. „Viděla jsi mne? Viděla jsi mne? Jsem úžasná? Pověz, že ano!“

Díky úplné synchronizaci získala něco, co ji šokovalo. Přestože nikdy neměla rodiče, nyní cítila hřejivou náklonnost k démonické matce. Vybavovala si vzpomínky na chvíle, které s ní strávila, na přísnou výchovu a sladké odměny.

Já už nejsem já, napadlo ji. Jsem někdo cizí. Až se odhlásím ze Hry, kým budu? Neměla bych všechny varovat?

Jí samotné přišlo to, co získala, úžasné. Ale co ostatní? Lýdie v sobě nesla Lištičku, komornou-zabijáka. Záviš pohltil primitivního tvora, ještěra - a podle toho, co pochopila, ještěr nad ním mohl získat kontrolu i ve skutečném světě. A co Lýdiin zájem o jedy? Kde se vzal?

„Jsi v pořádku?“ přispěchala k ní Světlana.

„V naprostém.“

„Měla jsem o tebe strach.“

„Já také, ale…“ Naklonila se k uším sestry a zašeptala: „Nesmíš se bát, Trojáková. Ustup do pozadí. Ona ví, co má dělat. Rozumíš mi?“

Světlana od ní zmateně odstoupila. „Kdo jsi?“

„Tvá nevlastní sestra, Trojáková. Tady víc než tam.“

Když pochopila, s kým mluví, Světlana zakroutila hlavou: „Kdyby ses mohla vidět. Jsi jiná! Máš její oči!“

Škoda, že jsem se nepodívala do zrcadla, pomyslela si Gabriela. Mezi dívkami panovala nevyslovená rivalita. Obě dvě byly posedlé vzhledem, ale Světlana měla přístup ke kosmetice, o které si ona mohla nechat zdát, proto vždy zůstávala v jejím stínu.

Ale Hra ty rozdíly může smazat, zadoufala. A nejenom Hra. Vzpomněla si na krém, který dostala od Lýdie. Budu také dokonalá. I já se stanu školní bohyní!