Lámu nad vámi hůl a odcházím!#
Jakmile skončil rozhovor se Závišem, Medard přišel ke skříni, kde visel jeho obchodní oblek, pečlivě zabalený do průhledné fólie. Oblékl si kalhoty, zatáhl břicho a s uspokojením dopnul všechny knoflíky, i ty, které před dvěma dny nahrazoval koženým páskem. I bílá košile ho méně škrtila kolem krku.
„Jsi na dobré cestě,“ pověděl obrazu v zrcadle a vítězoslavně na něj mrkl. Pozitivně, neustále pozitivně, připomínal si poučky z korporátního školení. Nic není problém. Všechno zvládneš!
„To jsou kecy!“ zabručel nahlas. Nejsem baron z Mechového kopce, abych rozbíjel zvířata o stromy a večer uspokojoval nenasytnou nymfomanku. Tohle je mimo moji ligu.
Když poslouchal výčet Závišova a Lýdiina dobrodružství, podaný suchým a věcným stylem, včetně smrtící cesty Lesem roztomilých kulíšků, styděl se sám za sebe. Jeho přítomnost ve Hře byla pohodlná jízda; bez kapky ctižádosti zůstával usazený v koutku baronovy duše, jako divák v zadní řadě, prakticky nedotčený čímkoliv. Jediné okamžiky, kdy se ujímal vedení, byly chvíle, kdy se Sylvie hodlala…
Stačí, pomyslel si. „Nejsem tam proto, abych si užíval!“
„Nejsi kde?“
Před dveřmi koupelny stál zívající Lukáš a netrpělivě přešlapoval.
„Safra, táto,“ zašeptal, „obsazeno. Uvnitř je ona!“
„Myslíš matku?“
„Myslím Trojákovou. Jak dlouho se bude šlechtit? Copak to má zapotřebí? Potkal jsem ji a přísahám, že musí spát nalíčená.“
„Prosím?“
„Safra, nedělej hlupáka. Normální lidi vypadají po ránu, jako by vylezli z pračky. Ona ne. Normálně jdu po chodbě, škrábu se mezi… ehm, prostě se škrábu a najednou ona. Si umíš představit ten šok!“
„Ano, je mi jí líto.“
„Můj šok,“ zasyčel Lukáš. „Nabourala náš ležérní styl. Sbohem, klide! Teď, abych se tady pohyboval jako ty v kvádru, páč se stáváme nóbl rodina. Dobré ráno, madame Trojáková, uctivá poklona.“
Aby zdůraznil nevítané změny v domácnosti, Lukáš ladně zamával dlaní a hluboce se uklonil směrem k zavřeným dveřím. Z nich vyšla Světlana a užasle si ho změřila. Medard musel uznat, že vypadala bezchybně - jako zlatovlasá bohyně, která se obtěžovala mezi smrtelníky. Zdá se, že Lukáš bude trpět, pomyslel si. Zapomínám, z jaké je ona rodiny a z jaké on. Zůstávat v přítomnosti stříbronosů je mentálně náročné. Snažíme se jim vyrovnat. Vědomě či podvědomě.
„I tobě dobré ráno, pane Lukáši,“ usmála se Světlana a také se uklonila. „Snad jsem se nešlechtila příliš dlouho?“
„Safra,“ zavrčel Lukáš a protlačil se koupelny, kde se rezolutně zamkl na dva západy. „Raději se odstěhuju!“ slyšeli ho křičet.
„To je blbec,“ ozvalo se za Medardem. Ze svého pokoje vyšel Matyáš, druhý syn Mechových. Medard se tiše modlil, aby nenastala další trapná scéna. Co do vzhledu, Matyáš vypadal jako menší, mladší a jemnější kopie svého bratra. I on měl husté černé vlasy, husté obočí a po matce výrazné oblé oči, které mu propůjčovaly vzhled ospalého kotěte. Byl oblečený v dětském pyžamu, byť už měl patnáct, a kolem krku nosil obrovská sluchátka, které, jak ho Medard podezříval, neodkládal ani ve spaní.
„Salut,“ zamával líně otcovým směrem. „Bonjour, mademoiselle! Ça va?“ pokračoval a klidně políbil Světlanu na obě tváře.
„Ça va.“
Když Světlana pozdrav opětovala, Medard pocítil k mladšímu synovi nadzemskou úctu. Vždycky jsem věděl, že ti dva se povahově liší, ale o tolik!
„Eh?“
„Tady kráska se včera nabídla,“ vysvětlil Matyáš, „že mi pomůže s fráninou. Všechna čest, táto! Už jsem se bál, že budu intelektuálně strádat, ale podařilo se ti zachránit situaci. Není lehké mít za bratra prvoka.“
„Tě slyším, kreténe,“ ozvalo se z koupelny.
„Drž zobák, prvoku! Neslyšíš, že se bavím s dámou!“
„Já jsem prvok? Já jo? Ty sis ani nezapamatoval její jméno. Si myslíš, že nevím, proč jí říkáš krásko.“
„Každé buchtě říkám krásko,“ odsekl Matyáš. „Je dost nepohodlné si pamatovat všechny. Pokud sis nevšiml, každá se jmenuje jinak.“
Medard, který rázem ztratil veškerou úctu, kterou k synovi cítil, se nadechl. Jejich výchova jde na mou hlavu!
„Ticho, oba dva,“ zahřměl. „Budete se chovat slušně!“
„To je v pořádku, barone,“ zasmála se Světlana, nijak nedotčená slovní přestřelkou. „S Jurajem není žádná legrace. Klidně bych ho za ty dva vyměnila.“
„Safra, táto, proč ti říká barone?“ ozval se Lukáš podezřívavě a vykoukl ze dveří. Matyáš světácky nadzvedl obočí a nenápadně Medardovi ukázal vztyčený palec. „Même un vieux matou aime les petits chatons!“ zachraptěl vyžilým hlasem.
„Co říkal?“ zeptal se Medard podezřívavě, když se Světlana zachechtala.
Ta se zatvářila jako nevinnost sama: „I starý kocour má rád malá koťátka? Mluví v hádankách, že ano? Špatně jsem rozuměla.“
„V hádankách? Je zkažený do morku kostí! Táto, já mu jednu ubalím,“ nabídl se Lukáš dychtivě. „Tentokrát si dám pozor, aby neměl monokl.“
„Tentokrát?“ zeptal se Medard hrozivě.
„Když mu dojdou argumenty,“ vysvětlil Matyáš, „uchyluje se k hrubému násilí. Pak se nemůže divit, že najde v posteli různou havěť.“
„Cože! Tos byl ty? Já tě…“
„Pár hodin!“ zařval Medard. Jeho synové zvědavě ztichli. „Pár hodin,“ burácel Medard, „jsme s vaší matkou věřili, že vás přítomnost Trojákových zušlechtí. Oznámím vaší matce, že doufat netřeba. Kdo ví, co napsal Dante nad pekelnou branou?“
„Zanechte nadějí, kteří vstupujete?“
„Přesně! Lámu nad vámi hůl a odcházím. A ty, Světlano, prosím zavolej Juraje. Za chvíli přijede Záviš. Máme nějakou práci.“
Tentokrát stálo všech šest před ústředím Herního Centra, které se objevilo mezi mrakodrapy v nejrušnější části města. Jsem si jistý, že před rokem tu měli nákupní středisko, pomyslel si Medard, když marně namáhal paměť.
Jeho rodina žila na periferii, proto sem chodil málokdy, ale i tak měl dojem, že budova vyvedená v pastelových barvách a ve stylu, který do okolí zapadal jako pěst na oko, tu vyrostla přes noc. Zejména z dálky, ohraničená strohou moderní architekturou, vynikala jako růže v trní.
Vítejte v pohádce! pomyslel si. Ten styl! Nevypadá tak i můj, ehm, tedy baronův hrad?
„Hle, květ technologie, kterou naše civilizace dávno ztratila,“ deklamovala Světlana, jejíž četba se neomezovala na klasická dramata. „Můj bratře s naběhlým žaludem, tas meč a najdi příhodnou pochvu.“
„Usychej v pokoji, kopretino zvadlá,“ zabručel Juraj. Když popisoval soužení se svým druhým já, myslel, že ho ostatní politují. Nyní se nejspíš bál, že mu zůstane nelichotivá přezdívka.
Protože je Záviš varoval, že půjde o obchodní záležitost, každý se oblékl ve střízlivém duchu, takže působili jako skupina, vyslaná korporací na každodenní jednání. Lýdie v Krajcarová je vedla, rusé vlasy stažené do přísného ohonu, rámované chytrou čelenkou, kolem krku decentní řetízek s občanskou známkou, kterou nosila nad rozepnutým knoflíkem košile.
Medard, také v obleku, by zosobňoval ideál snaživého bronzáka, kdyby ovšem plastovou občanskou známku nenechal ukrytou. Přesto použil všechny triky, které znal, aby působil jako zaměstnanec korporace.
Pod paží svíral koženou aktovku, na nose kostěné brýle luxusní značky, které kdysi v koupil od pouličních rabiátů a které nějaký stříbrný bral na efekt, protože jim chyběla dioptrická skla. Původní majitel se jich zbavil proto, že se zatmívala v nejnevhodnější okamžik, takže Medard sem tam do něčeho vrazil.
Za ním šla Světlana a spol. Sourozenci Trojákovi by vypadali jako ze žurnálu, kdyby se Světlana divoce nesmála, od rána ve výborné náladě, zatímco Juraj se kabonil a dával přednost společnosti Gabriely. Ale i tak jeho zjev přitahoval pozornost kolemjdoucích studentek, které na jeho společnici vrhaly nepřátelské pohledy.
„Nechápu,“ ušklíbla se jedna, když procházela kolem nich, „co ten polobůh na ní vidí? Na chudince zbědované.“
Takové odmítnutí Medarda zarazilo, protože Gabriela mu nepřišla o nic méně atraktivní než Světlana. Ale přesto kolemjdoucí dračice dokázaly rozeznat, že ti dva nepocházejí ze stejných poměrů. Prozradily ji šaty? Doplňky? Pleť?
Celý nejistý si uvědomil, že žil v iluzi, když se maskoval za bronzového občana. Možná všichni poznali na první pohled, že jsem prachsprostý plasťák. Já - komická figurka!
„Polobůh,“ zamumlal, aby skryl rozpaky, o kterých nikdo kromě něj netušil. „Není Světlana bohyně?“
„Já jsem,“ zasmála se Světlana, „ale on ne.“
„Já také ne,“ ozvala se Gabriela. „Nezařadili mne do hodnocení.“
„Hodnocení?“
„Ano,“ vzdychl si Juraj. „Na univerzitě existuje žebříček celkového hodnocení studentů. Porotci, kteří nemají nic společného se studentskou radou, jak zdůrazňuje její předseda, jsou přísně anonymní. Berou v potaz vzhled, rodinné styky - a údajně i studijní výsledky. A o tom posledním každý pochybuje.“
„To je svinstvo!“
Už lépe chápu, proč Lukáš protestoval. Jak by se mohl umístit - on se svým zázemím?
„Svinstvo?“ ušklíbl se Juraj. „Některé se v tom vyžívají. Za bioaktivní krém by prodaly vlastní matku. Ale abych odpověděl na vaši otázku, pane Medarde - ty holky, nad kterými by jeden zaplakal, patří k univerzitě a nejspíš vědí, že patřím na samý chvost těch, kterým říkají polobohové. Nejsem dost pohledný a zazobaný, abych mohl být bůh.“
„Oba dva jsme na chvostu,“ podotkla Světlana. „Přísně vzato, ani já ve své kategorie nemám co dělat. Zaslechla jsem, že jsem si zašpásovala s půlkou poroty, abych se dostala na horu nejsvatější. C’est moi - une femme aux mœurs légères! Já, žena prostopášná!“
„Kdo to říká?“ zeptal se Juraj napruženě, náhle na její straně.
„Vím já? Drby nebývají podepsané.“
Vsadím se, že Lukáš by takovým zvěstem věřil, pomyslel si Medard a udělal si poznámku, že musí se syny promluvit a udělat přednášku na téma: Nesuď jiné podle vzhledu!
Což je mimochodem něco, v čem vynikám! napadlo ho a pohledem zabloudil na Záviše. Ten, navzdory vlastnímu přikázání, vklouzl zpět do pohodlného přestrojení za šupáka a dělal jim (Medard to nerad přiznával) ostudu.