Kdo si tu koleduje vo betonový botičky?

Za okny byla říjnová deštivá sobota a Šest společníků čekala návštěva velkolepého Herního Centra. Když před ní stáli poprvé, shodli se, že fantasticky zdobený mrakodrap působí jako pěst na oko. Nyní, když je Červánkové Město naučilo, jak přezdobené mohou pohádkové čtvrti být, jim administrativní budova přišla skoro protivně holá, ochuzená o tisíce soch a plastik, které by ji ve Světě ovíjely.

Co se týče okolních strohých a funkčních staveb, za ně se Hráči v duchu styděli. Jakmile se dostala pod vliv zdejšího NT-vysílače, vynořovala se druhá já a jejich poznámky byly více než kousavé.

„Povím ti, čoveče,“ ozval se jeden chlapík, který vypadal někde mezi stříbronosem a lepším bronzákem, „sem vobyčejný ucho, ale i můj kamrlík vypadá doma líp než todle.“

„Moje řeč,“ přikyvoval mu tělnatý plasťák, „domorodci sou zaostalí a za vopicema, navíc oškliví. I moje stará by je trumfla.“

„Sem myslel, že tvoje stará je šlapka?“

„Jo, dyby ale vypadala jak tamty, tak si nevydělá.“

Tělnatý plasťák pohrdavě ukázal na skupinku bronzáckých krásek. Kolemjdoucí dámy na něho užasle hleděly, šokované jeho drzostí a také tím, s kým se vybavuje.

„Tady se dějí divné věci,“ poznamenala jedna. „Slyšela jsem, že když se člověk dostane do Hry, zešílí.“

„Vypadá to tak. Pojďme odsud pryč.“

„Zůstali jen zvědaví čumilové,“ poznamenal spokojeně Záviš, když vystoupili z e-taxi. „Ani korporace, ani mafie už tu nevystrkují drápky. Zavedeme jednoduché pravidlo. Pokud bude mluvit vaše druhé já, ať, ehm, zvedne levou ruku. Jasné? Barone? Kopretino? Žalude?“

„Jasné,“ zahučeli. Lýdie hned cítila, jak jí cuká v levé paži.

„Strašně vtipné,“ zamumlala. „Pokud chceš být s ním, pak prosím.“

Od chvíle, kdy se dozvěděla o tragédii Lištiččiny sekty, se na ni neuměla zlobit. Někdy se dokonce přistihla, že pláče, sotva si představí masakr Bílého Úplňku. Lištičku ovšem nic nedojímalo. Zarputile trvala na tom, že se hodlá stát Závišovou manželkou a splynout s paní Lýdií, jedno v jakém pořadí. Stylizovala se neustále do role vděčné služebné, až jí tím lezla krkem.

Často převzala vládu nad tělem, když měla příležitost obsluhovat. Medard málem umřel šokem, když se před ním ta, kterou měl za úctyhodnou korporátní princeznu, uctivě poklonila a nabídla mu trepky.

Naopak, Kopretina, která do jejich světa vstupovala nerada a s ostychem, protože jí připadal vulgární, Lištičku vyhledávala. Nejspíš proto, že jí chybělo oslovení ctěná slečno.

Také baron se projevoval, ale pozoruhodně krotce. Někdy si tajně strčil do kapsy přenosný NT-vysílač a odešel za Laurou pomáhat na zahrádku. Stávalo se tak bez Medardova souhlasu a dohledu. Vousáč šílel žárlivostí, když se domýšlel, co se mezi Laurou a baronem děje.

„Vždycky mne odstaví, knokautuje mne,“ stěžoval si potají Závišovi. „Když se vrátím ke kormidlu, Laura se ve tři hodiny odpoledne sprchuje. Proč, safra, proč?“

Žádný z nich neuměl zůstal čtyřiadvacet hodin ve střehu. Jejich dočasná zatmění měla různé následky. Juraj například zjistil, že Žalud prozkoumal všechny hanbaté časopisy, které Lukáš schovával pod postelí.

Mít sebou druhé já mělo i světlé stránky…

Světlana Kopretinu nechávala bdít během přednášek, které považovala za příliš nudné, aby se s nimi zatěžovala ona sama. Trochu jí sice vadilo, když se pak dozvěděla, že je děsně úzkoprsá a že s ní bývala větší legrace, ale to odbyla jako malou daň za výhody, které jí svědomité a pečlivé druhé já přinášelo do života.

Lýdie začala nosit větší kabelku s netypickým obsahem. Kromě šminek Lištička vybavila přihrádky náležitostmi jako lovecký nůž, teleskopický obušek, ocelové lanko, rukavice a několik záhadných lahviček, z nichž v největší byla koncentrovaná kyselina sírová. Také vylovila - málokdy při vhodných příležitostech - schránky s těly pavouků, které Lištička sbírala s nadšením hodným lepší věci.

Lištička vůbec milovala přírodu, takže Lýdie často vyhazovala lístky od muzeí a zoologických zahrad. Na výpravách za vzděláním Lištičku doprovázel z příčin naprosto nepochopitelných Žalud, kterého nikdo z vášnivého zaujetí pro rebus naturalibus nepodezříval, leda snad ony věci přírodní měly dlouhé nohy, krátké minisukně a hluboký výstřih.

Baronův syn se ostatně zabydloval snadno a s Lukášem, Vránou a Košem byl jedna ruka. S Vránou se dokonce stihl muchlovat, což dotčený Juraj zjistil, až když si otíral tvář zamazanou od bílého pudru a černého gotického líčidla. Na druhý den se s Vránou musel rozpačitě držet v objetí - a to bohužel nejen před partou, ale i Světlanou, která sebou mlátila smíchy o zem.

Jsme jedna velká šťastná rodina, pomyslela si Lýdie spokojeně a beze stopy ironie. Všechno by bylo v nejlepším pořádku, kdyby Záviš nebojoval s postupující demencí, způsobenou psychovirem; kdyby se v jejich světě neobjevil sám velmistr Devíti Draků, zodpovědný za vyvraždění Bílého Úplňku; a také kdyby jim z konta nemizely peníze jako sníh na slunci.

A kdybych se se svým snoubencem dokázala držet za ruce déle než pět minut, dodala sklesle. Jinak si nestěžuji, opravdu ne.

„Naladěna na tragickou notu, miláčku?“ optal se jí Záviš, který v ní četl jako v knize. „Buď klidná, jsme tady, abychom zažehnali hrozící krizi. Za chvíli se objeví Snížek, který ti zlepší náladu. Můžeš mu dát najevo, jak se ti protiví.“

Máchl rukou, aby přitáhl její pohled k majestátnímu schodišti. Aniž si to uvědomila, prošli dračí bránou a vstoupili do haly budovy, kde se odehrávala informační výměna mezi Hráči. Zde náhubkový zákon neplatil, ale to ještě neznamenalo, že Hráči, zejména ti pod křídly korporací či mafie, hodlali cokoliv sdílet. Na druhou stranu, někteří nakupovali a platili dobře, proto se po nich Záviš lačně rozhlížel.

„Pane Mechový,“ ozvalo se. „Pane Mechový! Tady jsem!“

Když Lýdie vzhlédla, že se k nim řítí čtyřicetiletá žena s vytrhaným účesem a nosem jako skoba. Byla oblečená tak křiklavě, že Lýdie se bezděčně schovala za masku povzneseného stříbronose: „Přejete si?“ zeptala se chladně.

„Dobré poledne, paní. Nebo slečno?“

Žena si bystře prohlédla její ruce a když neviděla snubní prstýnek, opravila se. Trochu se zamračila, když vedle Lýdie poznala Záviše, ale pozdravila ho se zubatým úsměvem, rámovaným rty s pečlivě nanesou rtěnkou a tmavými konturami. „Pane Velehradský, jaká náhoda. Přišla jsem za panem Mechovým.“

Záviš jí věnoval ještěří úšklebek a napřáhl se, aby zabránil Medardovi vystoupit dopředu.

„Paní Šouravá,“ řekl chladným tónem asistenta. „Pan ředitel je zaneprázdněný muž. O jeho holiče se postarám sám. Jakmile bude potřebovat čerstvý sestřih, zavoláme vám.“

„Aha, samozřejmě. Vy si mne pamatujete?“ zeptala se a nezněla polichoceně.

„Věra Šouravá,“ odříkal Záviš lhostejně. „Údajná majitelka kadeřnictví JAK MODEL, TAK MODELKA. Spolupracuje s mafií, nižší pozice v organizaci. Ale to se od chvíle, kdy začala pečovat o sličné otrokyně, jistě změnilo,“ dodal jízlivě. „Předpokládám, že mafie si svých Herních kádrů cení. Ještě jednou se pokusíte oslovit pana ředitele, tak vám přijdu osobně poděkovat. Mimochodem, nemáte dvě dcery?“

„Má děvčata do toho nemíchejte. Chcete vyhrožovat mým dětem?“

„To byl hloupý dotaz. Myslíte, že na vydírání má mafie patent?“

„Nemám s mafií nic společného.“

„Tak to jsme dva, ale jenom jeden z nás nelže.“

„Jste zatracený nezdvořák, pane Velehradský,“ odtušila Věra Šouravá klidně. Až příliš klidně, napadlo Lýdii. Pokud věděla, že je Záviš stříbrný, měla mu žena podle všech nepsaných pravidel rychle ustoupit.

„Nesnáším mafii,“ řekla Lýdie. Uvnitř zuřila a měla strach. I přes hrůzy, které zažila v lese Roztomilých kulíšků, ji stále pronásledovala vzpomínka na tři muže ve vosích maskách a tři nože. „Neslyšela jste mého snoubence? Zmizte nám z očí!“

„Zajisté, slečno. Nebudu rušit.“

Věra Šouravá se usmála a poslala Medardovi vzdušný polibek. „Mám ráda silné muže, pane Mechový,“ dodala koketně. „Ale jsem raději, když je potkám v lepší společnosti. Určitě se potkáme.“

Lýdie měla nepříjemný pocit, že v jejím hlase uslyšela výhružný podtón. Znovu jí zacukala levá paže. Prsty hbitě otevřela kabelku a nahmatala jednu z Lištiččiných záhadných lahviček.

Ale jejich nová známá pochopila, že se přes dva stříbrné nedostane. Poodešla stranou, posadila se do jedné z kožených pohovek, nasadila se chytré brýle a prohlížela si je jednoho po druhém.

„Chce si nás zapamatovat?“ zeptal se nervózně Juraj. „Máme si schovat obličej?“

„Nemusíš,“ pohladila ho konejšivě Světlana po rameni, „tak ošklivý nejsi. Haló, zvědavá kadeřnice,“ vydala se vesele k sedící ženě, „můžu mít vizitku? Vždycky jsem si přála mít vlasy jako zkroucený květák. Slyšela jsem pár chlapíků, jak si stěžují, že je straší zrůdy. Nejspíš vás potkali cestou dovnitř.“

Věra Šouravá byla zřejmě na svou nakadeřenou ozdobu citlivá, protože se zamračila.

„Ty si troufáš, holčičko!“

„Holčičko? Mafie vám neumí pořídit rychlejší databázi?“ zeptala se Světlana sladce. „Teď už byste měla vědět, s kým máte tu čest. No tak, ještě jeden pokus!“

Žena jí podala vizitku.

„Jak si přejete, slečno Trojáková, tady máte. Ráda vás kdykoliv uvidím. Miluji děti slavných herců. I jejich ostré jazýčky.“

„K snídani nebo k večeři?“

„Slečno Trojáková, přece by chytrá dívka jako vy nevěřila hloupostem pana Velehradského. Nejsem žádná mafiánka.“

„Škoda, vždycky jsem si přála mít jednu za kamarádku. Takové zklamání,“ povzdechla si Světlana. „Čili nemučíte lidi na potkání?“

„Vůbec ne, jsem hodná panička,“ odvětila Věra Šouravá na stejně durovou rozvernou notu, pak změnila melodii do mol a v očích se jí ošklivě blýskalo, jak se vynořila její druhé já,“ale někdy pomáhám prodávat roztomilé dívenky do otroctví. Čistě mezi námi,“ důvěrně se naklonila, „ne všechny souhlasí, některé usedavě pláčou. Za tebe, krasotinko, bych dostala alespoň deset zlatých hřiven.“

Na Světlanu bylo těžké udělat dojem.

„Jenom? Vy jste mizerná obchodnice nebo prodáváte laciné zboží. Já bych pod sto nešla.“

„O to líp, krasotinko. Jestliže se kdy potkáme, ulovím slušnej vejvar.“

„Pf! Kýčovité! Vám zkrátka schází vkus. Tady i tam. Teď je řada na mé maličkosti, abych vás vyděsila.“

Světlana luskla prsty a nad každým ramenem se jí objevily dvě malé postavičky. Jedna z nich byla malý nindža, zahalený od hlavy až k patě, černé oči jako trnky mu vykukovaly zpoza kukly. Druhá byla malá víla, nyní příhodně oblečená do proužkovaného obleku a kožených lesklých polobotek. Místo obvyklé dýmky svírala mezi rty kubánský doutník a prstíky měla pokryté prsteny s diamanty, v levé ruce samopal značky Thompson s bubnovým zásobníkem.

„Jsme tady, kápová,“ zavrčela skrze zuby. „Kdo si tu koleduje vo betonový botičky?“