Noblesse oblige, mon ami

Po Raťafákově překvapivé nabídce je Benedikt zavedl do vnitřních prostor chrámu. Světlana, která se domnívala, že chrám je něco jako větší nemocnice, marně pátrala po pachu desinfekce. Nenápadně rozhořela vnitřní plamen a pomocí berle prozkoumala okolí.

Nejzdravější místo ve známém vesmíru, pomyslela si posměšně. Kdysi měla příležitost se seznámit s rozborem vzduchu prestižní kliniky, která se soustředila na prodlužování života zlatonosů. Co tam dosáhli pomocí drahé soustavy filtrů, zvlhčovačů a nanotechnologií, tady prostě bylo.

„Bratře Benedikte,“ zeptala se zvědavě. „Odkud znáš Jolanu?“

Raději než nad záhadami nepravděpodobného prostředí, Světlana hodlala bádat nad tím, jak málo bylo zdejší osazenstvo nadšené, že ji vidí. Nejen bratr Benedikt Kopretinu nesnášel.

I když se její druhé já vracelo do míst, kde strávilo nějakou tu dobu, většina osazenstva ji zdravila přinejmenším zdrženlivě, ne-li přímo s protáčením panenek: Ona se vrátila? Co jsme komu provedli?

Naopak, o Jolanu se tady zajímal kdekdo. Její neštěstí vzbuzovalo upřímný soucit a u nosítek se prostřídala řada noviců, novicek i vysvěcených léčitelů. Korunu celému představení nasadila mladá nesmělá dívka s medicínskou berlí, která hystericky vzlykala u nosítek a žadonila o odpuštění.

„Odpouštím ti, Agáto, ve jménu sladké paní Lady,“ zamumlala Jolana ne právě milostivě, „a teď se ztrať, než povím strejdovi Raťafákovi, ať ti usekne tu tvou tupou kebuli.“

„Je tak oblíbená a já ji nikdy nepotkala,“ poznamenala Světlana, pobavená, jak sestra Agáta dojatě poděkovala a rychle odkvačila. Nejspíš nevěřila, že by Jolana hodlala odpouštět, byť na smrtelné posteli.

„Vy, ctěná slečno,“ odpověděl Benedikt s opatrným odstupem, „jste nastoupila do přípravy minulý rok. Sestra Jolana nás opustila několik měsíců předtím.“

Chvála nebesům, pomyslela si Světlana. Vrchol ironie by bylo, kdyby se ukázalo, že jsem za její odchod nějak odpovědná.

„Drahý Benedikte,“ zazářila na něj tak širokým úsměvem, že ji bolely tváře, „odpustíš si tu ctěnou slečnu, že ano? Před naší sladkou paní jsme si všichni rovni.“

A ty drž klapačku, obořila se na Kopretinu, která okamžitě hodlala protestovat. Myšlenky francouzské revoluce tu nebyly dvakrát populární. Liberté, égalité, fraternité. Pokud jsi nechtěla, abych z tebe udělala nejpopulárnější novicku široko daleko, proč jsi mne vůbec zvala do sebe?

„Jak si přejete, ctěná slečno,“ odpověděl ztuhle Benedikt. Podle všeho byl vyděšený do morku kostí. „Já opravdu nepovím, že jste sestru Jolanu tajně léčila. Já bych udělal totéž.“

„Neléčila jsem ji tajně,“ odsekla otráveně, že si špatně vyložil její úmysly. „Vis major a tak dále. Neměla jsem jinou možnost. Noblesse oblige, mon ami.“

„Nejsem si jistý, jestli se z toho vylíže. Ale jsme vám všichni vděční, že jste to udělala.“

„Obětavá je mé druhé jméno,“ ujistila ho. „Proč nemá Jolana ráda sestru Agátu?“

Ale Benedikt k ní choval zdravou nedůvěru a tvářil se, že otázku neslyšel. Místo toho ukázal na zdobené dveře na konci chodby. „Tam jsou soukromé komnaty velekněze. Poručil mi, abych vás zavedl sem.“

„To je dobré?“ zeptala se Lištička.

„Budoucnost nehádám,“ odpověděl rozpačitě Benedikt. „Velekněz je náladový a někdy s ním nepohnou i poklady světa. Ta sekera,“ ukázal na Raťafáka, „za moc nestojí. Odhadem nejlevnější psychoaktivní předmět, jaký se dá na trhu sehnat. Navíc zbraň! Je jaksi nemístné platit za léčbu naší sladké paní nástroji smrti.“

Zatímco Raťafák uraženě hladil nástroj smrti, Světlana se v duchu ušklíbla: Jak laciné! Guru povznesený nad materiální blaho, usazený v přepychovém apartmánku. Vsadím se, že to bude nepříjemný starý dědek, který si hraje na filosofa.

„Žádný strach,“ ozvala se Jolana tiše. „Pokud nás zavolal sem, hodlá mne léčit - nebo alespoň vyslechnout. Vy tři, utřete si boty o rohožku, ať mu nezasviníte koberce, je na ně háklivý,“ obořila se na zálesáky. „Lištičko, kamarádko, skloň se za mnou.“

Když Lištička poslechla, Jolana natáhla vzduch nosem a spokojeně si oddechla. „Už naštěstí nesmrdíš. Ten starý je užitečná známost. Byla by škoda, kdybys ho urazila.“

Lištička - nebo spíš Lýdie v jejím těle - se krvavě začervenala. „Už dávno jsem se umyla a vyprala ty hadry. A ty šetři síly.“

„Nevím, jestli je proč. Velekněz neumí zázraky. A já už nemám vnitřnosti.“

Už nemám vnitřnosti? pomyslela si Světlana s Kopretinou. Ona celou dobu věděla, co jí tajíme?

Důvod, proč Jolana ještě dýchala, měl svůj původ v medicínské berle. Nadpřirozená moc držela skořápku Jolanina těla funkční, byť potrhaná a zalátaná střeva už tiše hnila.

Světlana opět zvedla berlu, aby povzbudila Jolaniny životní funkce a oddálila neodvratný konec.

K čertu s tím! Ať mne třeba vyloučí. Kdo by chtěl být jeptiška!

Kopretina kupodivu neprotestovala a Benedikt se na ni podíval s něčím, co připomínalo obdiv. Pak zkameněl a napřímil se v pozoru.

„Slečno z Mechového kopce,“ ozvalo se za ní. „Zdá se, že na pravidla dbáte jen, když se vám hodí do krámu. Připomínám, že jako novicka nemáte právo užívat svou berlu bez dozoru.“

„Přistižena,“ zašeptala a teatrálně se otočila. Jak se dalo čekat, v kritické chvíli vyšel ze dveří sám velekněz.

Byl to starý vyschlý mužík, který mohl být ztraceným taťkou Aloise Kuňkala; toho připomínal sporým vzrůstem, propadlými tvářemi a zarostlým strništěm. Obřadní roucho na něm viselo jako na kostlivci a lemem bílého pláště by za sebou zametal smetí - kdyby ovšem podlaha nebyla čistá a vypulírovaná. Na rozdíl od Aloise měl ale šibalské oči s vějířky vrásek kolem.

„Jsem připravena zaplatit za své hříchy,“ deklamovala vznešeně. A kariéra pitomé jeptišky může táhnout do háje! Hurá!

„Pokorná až po konečky prstů,“ ušklíbl se velekněz. „Jen pokračujte, slečno z Mechového kopce. Vedete si skvěle. Pokud jste Jolanu nezabila doteď, pochybuji, že v mé přítomnosti uspějete.“

„Ano, prosím.“

Světlana se celá vyfoukla. Ať už si zdejšího nejvyššího představovala jakkoliv, rozhodně nečekala přívětivého mužíka, který vypadal, že se na své pozici ocitl omylem.

„Vaše Svatosti,“ řekla velice pokorně Jolana.

„Opět se potkáváme, mé ztracené dítě,“ pozdravil ji velekněz laskavě. „Když jsme se loučili, nežádal jsem tě, abys počkala, než se vody uklidní, abychom si pohovořili o tvé budoucnosti? Musela jsi natruc utéct do divočiny?“

„Vyloučil jste mne,“ odsekla Jolana. „Nechtěla jsem vám přidělávat starosti.“

„Další pokorná až po konečky prstů. Vy dvě,“ ukázal na Světlanu, „jste se hledaly, až jste se našly. Kapka nadání a hromada pýchy.“

Aha, napadlo Světlanu. Důvod, proč moji Kopretinu nesnášet? Kdo má rád talentované a upjaté šprtky, že ano?

„Já nemám nic společného se slečnou z Mechového kopce,“ protestovala Jolana. Než stačila kohokoliv urazit, rychle pokračovala: „Ctěná slečna si zaslouží kráčet ve slávě naší sladké paní. Já už nikoliv! Nechtěla jsem zvyšovat ničí břímě,“ dodala hrdě.

Velekněz ji klepl svou medicínskou berlou po čele, až jí poskočila hlava.

„Kdežto teď, dítě, když se vracíš po kouskách, nesu své břímě lehce… Slečno z Mechového kopce, můžete přestat! Velmi dobře. Zdá se, že jste u rodičů pilně studovala,“ dodal pochvalně.

„Jsem je nehodná dcera naší sladké paní,“ odvětila. Jistě, žvatlat nesmysly a chlubit se cizím peřím by ti šlo, napomenula Kopretinu Světlana. Program, který stařík pochválil, vytvořila ona - a za nehodnou dceru by se nikdy neoznačila.

„Víc nesvedu,“ promluvila raději a zvědavě se zadívala na velekněze. „Dokážete ji zachránit, ehm, Vaše Svatosti?“

„Přinesli jste dary?“ zeptal se.

Jakže, prosím? Dary?

V porovnání s moderní nemocnicí, kde by i umírajícího plasťáka sestry odvezly příbuzným z očí, aby ho šetrně připravily na poslední cestu (většinou koňskou dávkou sedativ), zde se všechno táhlo na dlouhé lokte.

Nejenže velekněze neobměkčilo, že se vrátilo jeho oblíbená studentka, ale ještě žádal o úplatek?

„Jakže?“ zopakovala nahlas a zcela vypadla ze své pokorné role. „Myslela jsem, že ji máte rád?“

„Jako vlastní dceru,“ odvětil velekněz klidně. „Vychovával jsem ji přes deset let. Vyloučil jsem ji proti své vůli a stejně tak ji musím nechat zemřít proti své vůli - pokud ovšem nepřijmu dary, které chrám bude považovat za dostatečné.“

Dura lex, sed lex? Tvrdý zákon, ale přesto zákon? uvažovala Světlana. Je to ten důvod, proč nás nepozval dovnitř? Aby ho nikdo nemohl obvinit, že Jolanu zachránil bez patřičné kompenzace? Dražba o její život musí proběhnout veřejně?

„Velekněz často odmítl léčit i příslušníky významných klanů,“ vysvětlil tiše Benedikt. „Kdyby se dozvěděli, že vyloučená novicka získala Ladino nejvyšší požehnání, zatímco oni nikoliv, obvinili by ho ze zaujatosti a měli by důvod ho nahradit.“

„Chápu,“ řekla Světlana a stiskla mu ruku, aby vyjádřila svou vděčnost - a hlavně, aby prolomila ledy.

Dočkala se ale reakce, kterou kdysi báječně sehrála jedna mladá herečka v Kočkách v růžích. Seriálový Tomáš Kocour ji plácl po zadku a ona ho obvinila ze znásilnění. Vlahé oči bratra Benedikta se zalily slzami, jako by se i on loučil se svými panenskými poklady.

Nebuď taková netykavka, napomenula ho v duchu, dotčená ve svých nejlepších citech.

„Heleďte se, velebnosti!“

Do popředí vystoupil Raťafák, obří frňák vystrčený důležité vzhůru. Svou kouzelnou sekeru nesl jako obětní kůzle a našlapoval na špičky svých těžkých kožených bot.

„My dva,“ ukázal na zkoprnělého velekněze, „jsme asi tak stejně vysocí, co? Já sem možná vo pár vousů vyšší. To by bylo, svatej pane, abychom se nedohodli. Tady je má sekyra a drobný si klidně nechte.“

„Vy jste ten slavný zálesák, kterému říkají Raťafák?“ zeptal se velekněz se zájmem. Dokonce udělal gesto, jako by se hodlal se starým přeměřit. „Vskutku, vyrostli jsme oba stejně. To je pro mne čest, pane Raťafáku.“

„Vy vo mý maličkosti víte, velebnosti? Je sice pravda,“ dodal pak Raťafák skromně, „že v jistejch kruzích sem skoro proslulej, ale todle…“

Obrátil se na Lištičku a hlasitě zašeptal: „Ctěnej pan Ještěr mi nevěřil, jaký sem eso. Ale tady má doličnej důkaz.“

„Jste velmi proslulý,“ ubezpečil ho velekněz a důvěrně se k němu naklonil, aby zašeptal: „Sekta Bdícího bratrstva na vaši hlavu, pane Raťafáku, vypsala odměnu dvou zlatých hřiven. Zdá se, že jste prozradil tajemství, které jste jim prodal. Není ta věc, kterou držíte v ruce, jejich platba?“

Raťafák se okamžitě zmenšil. „Nemám tucha, vo čem je řeč,“ zamumlal. „Nějak ale cejtím, že se budu muset na pár dlouhejch chvil stáhnout do lesů.“

„Berte to jako přátelské varování,“ usmál se velekněz. „A buďte prosím opatrný. Chrám sladké paní Lady na vaši nabídku nezapomene, pane Raťafáku. Ale přijmout ji nemůže.“