Musím jí připadat jako chlupatá opice, která kolem sebe mlátí klackem!

„Groš za tvoje myšlenky,“ poznamenala revizorka, když se odmlčel.

Záviš se v duchu ušklíbl.

Kdybych ti je pověděl, nejspíš by ses urazila, napadlo ho. Uvidíme, kam se dostaneme s bezostyšným lhaním.

„Zajímalo by mne, co by muži dali za to, abys je takhle držela,“ řekl a doufal, že zněl svůdně.

„Ano, je to pro tebe pocta,“ přikývla naprosto bezelstně. „Jeden z nich se odmítl mýt, když jsem se ho dotkla… Ne že ty by ses umýval,“ nakrčila nosík pod maskou. „Páchneš potem, zvířaty a krví. Dnes ještě víc než včera. Bylo by ti zatěžko se vykoupat v potoce?“

Je tohle náznak předehry? zauvažoval Vykoupej se a můžeme drandit jako veverky? Nic si nenamlouvejme. S krysou dámy nechtějí mít nic společného. Jsem pro ni cosi jako ušpiněný mopslík - a to si ještě fandím.

„Mám tedy zavřít oči?“ zeptal se bezmocně.

„Prosím. Jde o krátkou ukázku,“ vysvětlila. „Když dojde k posedlosti, v ideálním případě se obě já časem spojí do jednoho a získají dvojí životní zkušenost.“

„Synchronizace?“ nadhodil termín, který použila Gabriela.

„Synchronizace? To je slovo z tvé hlavy?“

„Ano.“

„Pochybuji,“ řekla. „Na tebe je moc chytré. Ať už ho použil kdokoliv, myslel nejspíš předstupeň skutečného sjednocení. Stav, kdy jedno já nepřekáží druhému a obě sdílí část svých vzpomínek.“

„A ty mne chceš sjednotit s Ještěrem?“

„Nebesa ne!“ vykřikla zděšeně. „Ve tvém vlastním zájmu doufám, že to zvíře držíš zkrátka.“

„Pak co tedy?“

„Muž, v jehož těle ses ocitl, byl skutečným odborníkem. Možná jsi zdědil jeho, ehm, vnitřní plamen, ale ovládáš ho jako barbar. Hoří v tobě jako výheň. Chci ti ukázat, jak se ve skutečnosti ovládá. Kolik z toho pochopíš, záleží na tobě.“

„Takže mi opravdu chceš pomoct? Proč?“

„Z dobrého srdce?“ navrhla a rychle dodala. „Samozřejmě že ne. Má paní mne upozornila, že altruismu lidé tvého druhu nedůvěřují. Mám ti vzkázat, že jde o půjčku za oplátku.“

„Komu budu oplácet? Tobě? Nebo jí?“

Záviš si nebyl jistý, zda ho zájem gubernátorky těší. Naopak, navázat obchodní vztah s revizorkou, proč ne!

„Jakmile má paní dostane srdce lesapána, její smlouva s tebou skončila. Ona nemá víc, k čemu by tě potřebovala.“

Opravdu? pomyslel si nedůvěřivě. Řekl bych, že mi něco tajíš!

„Aha!“ utrousil.

I když nevypadal zklamaně, ona předpokládala, že je.

„Nic víc jsi nemohl čekat,“ řekla konejšivě. „Nemáš vzpomínky jejího služebníka. Jsi jenom cizí duše v těle, které ti nepatří. I kdybys neprovedl tu svou hloupost s ješterem, stejně by ti nemohla věřit. Napadlo ji ale, že bys mohl zatím sloužit mým zájmům.“

„Proč tvým? Proč neposlala toho druhého?“

Sotva to vyslovil, měl sto chutí ji požádat, ať na otázku zapomene. Komu jinému bych podal ruku? Ten chlap možná nemá schopnosti své paní, ale i tak bych mu nedůvěřoval.

„Podle mé paní nejsem záludná,“ prohlásila žena hrdě a Záviš málem spráskl ruce.

Na to nemusíš být pyšná, napomenul ji v duchu. Jinými slovy ti naznačila, že jsi dost prostoduchá, abych tě prokoukl. A nebo?

S dalším záchvatem chorobné nedůvěry zvážil, zda revizorka není vlkem v rouše beránčím. Jeho pečlivě budovaná nedůvěra ke světu kolem byla dvojsečná zbraň, zamotávala ho do přediva intrik, které nemusely existovat.

Kdyby za ní nestála gubernátorka, neměl bych potíže uvěřit, že je to vysoce postavená naivní káča, ideální cíl.

Takhle musel předpokládat, že kráčí do něčí pasti.

„Ty oči, hlupáčku,“ připomněla mu něžně.

Už nejsem hlupák, ale hlupáček? Nepostupuje příliš rychle?

V její hlase rozeznal podmanivé mateřské tóny a měl potíže jim odolat. Jako každý sirotek i on věřil, že jeho rodiče museli být výjimečné bytosti.

Stačí zavřít oči a myslet na matku, kterou jsem nepoznal? Je to snad druh hypnózy? pomyslel si, když přivíral víčka.

Napřed se ho dotkly výstupky vnitřního plamene, jako váhavé prsty, které obalují kůži, pak pronikají přes maso až k žilám. Bylo to hřejivý pocit, ne nepodobný splynutí dvou těl dohromady. Přestával rozeznávat, kde končí hranice jejich tělesných schránek.

Tak tohle myslela, že jsem jako barbar? Musím jí připadat jako chlupatá opice, která kolem sebe mlátí klackem! Je to zatraceně příjemné, jako nejjemnější droga.

I když měl potíže se soustředit, přesto vnímal výstupky a snažil se učit. Zlehka, ale neodbytně přicházel posvátný rauš, o kterém tolik básnila Světlana.

Ještě chvilku a vypěstuji si návyk!

Představivost mu vykreslovala milióny molekul endorfinů, které mu zaplavují mozek. Ztrácel chuť revizorce vzdorovat, chtěl se pouze odevzdat a vytratit se v tajemství vesmírů.

Kdesi na obloze mu se svatozáří Ježíše kynul černý Snížek a zval ho do nebeských bran.

Šťastný ráj feťáků? Děkuji, nechci!

Při představě, že by hledal smysl života spolu s Alibabou Radoradem se mu zkroutily i palce u nohou. I když si nepěstoval předsudky jako Lýdie, někdy s nimi souhlasil.

Pokusil se proti chapadlům vnitřního plamene postavit své vlastní, ale dosáhl jen jejich prolnutí. Jak zatlačil, mocným proudem se protlačil skrz její hedvábné prstíky a prorazil do jejího vnitřního těla.

Maskovaná revizorka se přestala ovládat a ustoupila. „Ty sprostý násilníku,“ vykřikla. „Jak si dovoluješ!“

„Půjčka za oplátku,“ připomněl ji. „Nemám rád, když se mi někdo snaží dělat dobře.“

Užasle na něho zírala.

„Dobře? Snažila jsem se být jemná, abych ti neublížila.“

„Neublížila?“

„Jde o krajně nepříjemnou zkušenost,“ vysvětlila mu se zaťatými zuby. „Jako bys mi zarazil pod kůži žhavé dráty.“

Záviš zavrtěl hlavou. Pak si vzpomněl na ředitelku sirotčince. Je možné, že ze mne ta ženská udělala masochistu?

Záviš dokázal snášet bolest, ale nepřinášela mu potěšení.

„Musí jít o druh devoluce,“ navrhla, jako by mu četla myšlenky.

„Devoluce? Co to má být?“

Posměšně na něj mrkla: „Nechceš snad, abych tomu, že jsi degeneroval na ještěrku, říkala evoluce? Ráda bych provedla pár experimentů. Co ty na to? Už nebudu tak něžná, neboj se.“

„Půjčka za oplátku,“ trval na svém. „Když vydržím já, vydržíš i ty.“

Viděl, že se jí ta představa nezamlouvá. Bojí se bolesti? Holka, která se odváží sama do lesa zamořeného monstry, nebude skleníková květinka.

„Může být,“ navrhl opatrně, „že jde o příliš intimní…?“

„Hm.“

„Chápu.“

„Nechápeš,“ okřikla ho netrpělivě. „Zapamatuj si, že je neskutečně otravné, když komentuješ, čemu nerozumíš. Rozhodnu se sama.“

„Omlouvám se.“

„Hm.“

Když přemýšlela, zůstávaly jejich vnitřní plameny zaklesnuté v sobě, oba lidé napůl rozpuštění v sobě. S hrůzou (ale hlavně s nadšením) Záviš vnímal, že jeho tělo začíná reagovat tak, jak by měl muž reagovat na ženu. Hurá, mé libido ještě existuje! ušklíbl se v duchu. Už jsem se bál, že mi zůstane jen ještěrčí porno. Naše případné manželství s Lýdií by bylo krajně neuspokojivé.

„Jak jsi napůl správně usoudil,“ pokračovala nakonec revizorka, „může jít o intimní, nebo naopak krajně nepřátelský akt. Vzhledem k našim vztahům…“ zaváhala.

„Budujeme vzájemnou důvěru,“ připomněl jí. „Ale nemusíme spěchat,“ dodal uštěpačně. „Jako smrdutý barbar si nedělám nárok na vznešenou ozdobu paláce.“

„Hm.“

Výsměch se on ní odrazil jako míček od kamenné zdi. Podle ní jsem prostě popsal situaci, jak je. Ani zlatí nejsou takhle sebestřední, pomyslel si s obdivem. Ona mne vážně považuje za červa v blátě. Proč se mnou vůbec ztrácí čas? Chová se, jako by našla kravinec u cesty a musela do něj strčit ruce.

Jako by se stala zrcadlem jeho nevábného přirovnání, revizorka se zatvářila zhnuseně a vyhrkla: „Když důvěra, tak pokračujme. Skončíme, ař nebudeš moct vydržet.“

S těmi slovy a bez dalšího varování do něho zarazila výstupky vnitřního plamene. Pryč byl rauš a všechno příjemné! Zůstala bolest, kterou mohl přirovnat k jehlám pod nehty.

„Ty!“

Pokračovala bezohledně dál a nebrala žádné ohledy. Jejich výměnu sledovala monstra, která se postupně shromáždila na hranicích portálu. Žádné z nich se neodvážilo dovnitř, ale když pozorovala, jak Ještěr, kterého považovala za vůdce, se svíjí a naříká, neklidně pobíhala sem a tam.

Na rozdíl od Lištičky, maskovaná revizorka svou slast nehledala v mučení. Když pochopila, co provedla, okamžitě přestala a tvářila se vyděšeně.

„Neměl jsi mne provokovat!“ napomenula ho provinile. „Jsi v pořádku?“

„V naprostém.“

Nyní už nemám důvod jí nedůvěřovat, pomyslel si, když se sbíral ze země a plival krev z rozkousnutých rtů. Promeškala dvě příležitosti, jak se mi dostat na kobylku. Pokud dostane třetí, přísahám, že svou živnost pověsím na hřebíček.

Jeho profesionální hrdost uráželo, že žena, kterou nepovažoval za rafinovanou, ho dvakrát přivedla do stavu, který považoval za porážku. „Ti, co mají na tebe cukr a bič, si tě kdykoliv vycvičí,“ promluvila ředitelka sirotčince z jeho vzpomínek. Ticho, ty stará čarodějnice! napomenul ji.

„Jsem na řadě?“ zeptal se a pevně chytil revizorku za zápěstí.

„Ne,“ řekla rozhodně. „Neopovaž se mi udělat totéž. Uznávám, že jsem se unáhlila. Omlouvám se.“

„Žádný strach. Nejsem mstivý. Nemám důvod ti ublížit.“

„Copak mi nechceš oplatit stejné stejným? Já bych…“

„Ty jsi ty a já jsem já. Tolik ti tvá paní vysvětlila. S námi necloumají, ehm, vášně. Nenecháme se snadno unést.“

Záviš měl všechny důvody se přirovnat k její paní. I když sám nemohl dosáhnout, aby na něho revizorka pohlížela jako na rovnocenného tvora, přirovnáním se ke gubernátorce v bílém, kterou ona zřejmě uctívala, mohl dosáhnout téhož.

„Oč ti tedy jde?“ zeptala se a vrtěla hlavou. Nejspíš čekala, že uplatní biblický zub za zub - a nejspíš by mu to příliš nevyčítala.