Zůstanu s tebou

Shromážděni do jedné velké skupiny, kromě nutných hlídek, které měly varovat před novou vlnou monster, všichni viseli Raťafákovi na rtech.

„Za tendle srab, ve kterým sme se voctli,“ prohlásil starý zálesák slavnostně, „může jedna věc. To je to, co neví ani starý mazáci kromě mě. Za všechno můžou…“

Raťafák se dramaticky odmlčel.

„Ptáci?“ zeptal se Záviš klidně.

Nafouklý Raťafák splaskl: „Jo, ptáci,“ ucedil. „Jak ste na to přišel, Ještěre? Sem si jistej, že nejste zdejší.“

„Všiml jsem si, že něco hledáš nahoře ve větvích.“

„Aha. No jo, sou to ptáci. A úplně přesně, ty malý bestie roztomilí kulíšci.“

„Roztomilí kulíšci?“ optala se Jolana. „O čem žvaníš? Měkne ti mozek?“

„Jolano, prosím,“ napomenul ji Velitel a pak pokračoval. „Slyšel jsem, že se tenhle les nejmenuje náhodou, jak se jmenuje.“

„Pche, náhodou,“ odplivl si Raťafák. „Náhodou si můžeš nasadit gatě obráceně jako tadyhle slečinka,“ ukázal na Lýdii, „ale roztomilí kulíšci sou voči a uši lesapána. Jakmile se jeden vobjeví, dycky mu hlásej, co se šustne.“

„Kulíšci jsou malé sovičky,“ odporovala Jolana. „Narozdíl od tebe mám vzdělání. A vím, že sovy nelétají ve dne.“

„Se vzděláním si můžeš vytřít půlky,“ opáčil Raťafák. „Sovičky to bejvaly než zmonstrovatěly, teďka maj svůj výzvědnej klan. Přišly na chuť šedejm krystalům a zobou je jak zrní, dyž je najdou. A jedna věc je jistá, v tomhle proklatým lese padlo dost našinců, aby kulíšci zchytřeli a naučili se sledovat lidi i ve dne. Sou to chytrý potvory. Dyž na nás navedou varany, maj spolu dohodu. Varani rudý kameny, voni šedý krystaly.“

„Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel!“ ozval se Velitel a s ním řada dalších zálesáků.

„A taky bys neuslyšel,“ opáčil Raťafák. „Tydle informace se nedávaj zadarmo, tydle se prodávaj za poctivý grošáky. Není moje chyby, že vaše lakomý gildy na vás šetřej.“

Jolana se ušklíbla.

„A kdes k nim přišel ty, strejdo Raťafáku?“ optala se. „Někdo ti je v hospodě svěřil u piva, co?“

„Zlatý voči! To já sem to vobjevil a já to prodal i s důkazama jedný nejmenovaný skupině rozvědčíků. Vyměnil sem svý tajemství za tudle vočarovanou sekeru.“

„Kdybys mluvil pravdu,“ poznamenal Velitel, „pak bys musel podepsat mlčenlivost.“

„Taky sem podepsal, můžu tadyhle Ještěrovi ukázat smlouvu. Jenže, halt, žebráci si nemůžou vybírat. Jesli mám zařvat ve vaší ctěný společnosti, páč sem se držel litery zákona, nebo se podělit vo svý fajnový tajemství, sem pro druhou možnost všema deseti.“

„Chápu,“ řekl Záviš. „Pokud tomu dobře rozumím, monstra na nás navádějí kulíšci. Otázkou zůstáva, proč dnes a ne jindy?“

„A to říká kdo, že jindy si daj pokoj?“ opáčil Raťafák. „Akorát teďkonc celej les pobláznil navztekanej lesapán, takže nikdo nejde spát. Je to jeden velký mejdlo, kerý skončí až budeme všichni mrtví.“

Až budeme všichni mrtví? Hrůzostrašné, pomyslela si Lýdie, napůl vyděšená a napůl pobavená. Lidé tu jsou malební a milují velkolepá prohlášení. Musím doufat, že jsem hlavní hrdinka, a ne postava na odpis.

„Co navrhuješ, Raťafáku?“

„Dostat se rychle vodsud. Někde tímdle směrem stojí prostřední vodpočivadlo. Dyž se dostaneme tam, budeme tam víc v bezpečí, než tady pod tou skálou.“

Lýdie zatahala Záviše za rukáv. „Ještěre, nemůžeme tady zůstat přes noc,“ pronesla významně.

Zdálo se, že Hráči měli svého autopilota (ona Lištičku a Medard barona z Mechového kopce), který se o jejich postavu staral tehdy, když byli odhlášení a pomáhal jim v jejich rolích.

Ale Záviš měl pouze Ještěra, který z větší části přemazal jeho výchozí postavu. Tolik si byla jistá, protože Záviš o svém alter egu nic nevěděl a nikdy ho nezmínil. Nestalo se mu, že by za něj jednal kdokoliv cizí. A pokud by v noci Ještěr nespal, pak nebylo jisté, jak si poradí v lidské společnosti.

Nemůžeme nic riskovat, napadlo ji. *Ještěr je zvíře. Nevíme, jak se zachová.“

Záviš pochopil, co se mu snaží naznačit a pokýval hlavou.

„Máte dvacet minut na přípravu,“ zavolal k naslouchajícím zálesákům. „Potom odcházíme.“

„Proč nejít hned?“ brblal Raťafák. „Sem se narodil připravený.“

Jeden z důvodů, proč se zálesáci sešli u zdejší skály, byla malá studánka, která se vytvořila mezi kameny a odkud vytékal ledový pramen.

Záviš na něj ukázal: „Budeme potřebovat nadrtit rudé kameny a připravit povzbuzující nápoj. Čeká nás rychlý přesun.“

„Nechcete říct, že je to ženská práce, že ne?“ zaprotestovala Jolana, která vypadala, že je na konci svých sil. Léčba pomocí medicínské berle se na ní podepsala.

„Jak jsi na tom?“ zeptala se ji účastně Lýdie.

„Bledě, na dně, vycucaná.“

„Ale budeš moci jít, že ano?“

„Ne.“

„Děláš si legraci?“

„Vůbec ne,“ usmála se Jolana unaveně. „Prostřední odpočívadlo je odtud patnáct kilometrů. Pochybuji, že pan Záviš hodlá jít volným tempem a dát si co pět minut pauzu. Někde bych padla, takže raději zůstanu tady.“

„Zůstanu s tebou,“ prohlásila Lýdie - a šokovala jak Lištičku, tak hlavně sebe samu. Vzato kolem a kolem, s Jolanou jsem prožila za necelé dva dny víc než s kýmkoliv jiným za celý svůj život.

„Náramná hrdinská póza,“ poznamenal Záviš pohrdavě. „Ale vy dvě si nemusíte hrát na obětované pěšáky. Pokud bude potřeba, Jolanu poneseme. Neobejdeme se bez ní. A ty,“ pronesl k odpočívající léčitelce, „šetři síly. Nemusíš léčit každý šrám. Někdy stačí obvaz.“

„Rozumím, pane,“ řekla Jolana a mrkla zvesela na Lýdii. Zdálo se, že svým malým představením chtěla dosáhnout takového ujištění. Lýdie si připadala jako hlupák. Mělo mne napadnout, že Záviš není typ, co nechává své lidi na pospas.

„Ty potvoro,“ zašeptala. „Příště se ani neohlédnu.“

„Ale já si toho cením - a ne že ne, slečno Lištičko.“

„Říkej mi Lištičko a tykej mi.“

„Jen tady v lese, co?“ zeptala se Jolana vychytrale, zatímco ukazovala, jak nadrtit rudý kámen a smíchat ho s vodou.

Lýdie ji štípla. „Kdykoliv. Nakonec, jsem obyčejná komorná.“

„Jasně. A já jsem Raťafákova stará láska,“ ušklíbla se Jolana. „To vykládaj někomu jinému. Pane jo, ale drž se dál. Ten starý sviňák měl pravdu. Smrdíš jako nemytý záchod.“

„Najednou jsi drzá,“ zabručela Lýdie, šťastná, že povolily ledy mezi nimi. V civilizovaném světě necítila potřebu být v něčí společnosti, zatímco tady si nedovolila hrát hrdého stříbronose.

Dva pověření zálesáci posbírali čutory na vodu, sypali odměrku (vytvořenou z víčka) nadrceného červeného prášku a dolévali do poloviny vodou; pak obsah protřepali a doplnili po okraj.

Záviš mezitím vytvořil tři skupiny, první svěřil Raťafákovi, druhou sobě a třetí Veliteli. Když se chystali k odchodu, jeden ze zálesáků náhle zvedl luk a zamířil do větví. „Kulíšek,“ zašeptal.

„Bych ho nechal být,“ ozval se Raťafák. „Voni mají pamatováka, zatracenýho pamatováka. Dyž se nestrefíš, pomstí se ti.“

„To je kulíšek? Není moc veliký?“ optala se Lýdie zvědavě a prohlížela si nenápadnou sovičku, která roztomile kroutila kulatou hlavou a sledovala je se stejným zájmem, jako oni ji. Podle internetu měl být kulíšek menší než špaček. Zdejší druh byl dvakrát tak veliký, se zavalitým tělem, bílou hrudí a hnědým kropenatým hřbetem a křídly.

„Zmonstrovatěl,“ vysvětlil Raťafák, zatímco se chystal na odchod se svou skupinou. „Úplně stejně jako mrákotlivý varani. Zvířata se mění, když sežerou šedý krystaly.“

„Nejenom zvířata,“ podotkla Jolana a významně se zadívala na Záviše. Pak zašeptala Lýdii do ucha. „Měla bys vědět, že pan Záviš provedl jednu podle mého názoru obrovskou hloupost. Moc bych se s ním nesbližovala. Bojím se, že pan Záviš nemá jen ještěří oči. Být s ním v noci nemusí být moc - moc romantické. Vždyť si rozumíme,“ uzavřela rozpačitě. „ Když jsme se potkali, byl divoký a nebezpečný, protože snědl něco, co neměl. Nejsem si jistá, jak dalece se dokáže ovládat.“

Takže i Jolana si všimla, že Lištička má na Záviše zálusk, pomyslela si Lýdie a mimoděk si uvědomila, že ve Hře jí nevadí důvěrné šeptání do ucha. Když usínala v obětí s Gabrielou, cítila se hluboce nepohodlně. Tady jí Jolanina blízká přítomnost nevadila. Je to proto, že Lištička tlumí moje city?

„Děkuji za varování,“ odpověděla a rozmarně dodala: „Peu importe. Elle est psychopathe et lui est un animal.“

„Co je to za hatmatilku?“ optala se Jolana zvědavě.

„Řeč lásky.“

„Ano? Zněla, jako by ti vyrazili zuby. Co jsi povídala?“

„Že si můžeme báječně rozumět,“ vzdychla si Lýdie, aniž by se obtěžovala s překladem. Lištička je psychopat, Ještěr zvíře. Jedna nemá city, druhý rozum. Svým způsobem se skvěle doplňují.

A pak už neměli čas na cokoliv, protože se vydali na pochod. Kulíšek, který je pozoroval, se vznesl spolu s nimi. Přitom zadumaně houkal a zdáli se ozývaly hlasy ostatních soviček. Lýdie si byla jistá, že Raťafák měl pravdu a kulíšek je špehuje.

Několik zálesáků nevydrželo a poslalo za ním několik šípů, kterým se pták obratně vyhnul. Zdálo se, že těm, kteří na něho zaútočili, věnuje mimořádnou pozornost. V jeho blízkosti se objevily dva další klouzající a houkající stíny.

Vidí, že se snažíme utéct a nelíbí se jim to, pomyslela si Lýdie a přidala do kroku, hnaná představou tisíce očí, které se jí opírají do zad a chtějí ji mrtvou.