Můžeme mluvit v soukromí?

Jsem stříbronos na dně žebříčku. Jsem selhání v očích svých a svého otce. Jen hlupák by o mne stál.

Lýdiiny myšlenky byly černé jako noc. Nedivila se Medardovi, že nechce zpátky do Hry. Kdyby jeho důvody nebyly tak směšné, byla by s ním sympatizovala. Nevěra. Hrátky ve virtuální realitě. V kterém století žijeme? Na druhou stranu, neplatilo totéž i pro ni? Smrt ve virtuální realitě? No a co? Obojí není skutečné…

Jaké měla právo Medardovi kázat? Z pozice stříbronose? Cokoliv byla, byla díky otci. Oproti ní, i přes své chyby, Xantipa Millerová se vypracovala jako poslušná a výkonná Alfrédova asistentka. Nad ni se pak řadili nezávislí agenti, kteří dosáhli maxima toho, co jim společnost dovolila.

Stříbrní jako Záviš Velehradský nevydrželi dlouho, ale nikdo jim nemohl upřít, že stojí vrcholu. Vykročit mezi zlaté pro ně bylo nemožné, protože jejich cesta se podobala plavbě proti proudu - sotva na okamžik polevili, neúprosná masa je strhla zpátky.

A Záviše odnáší proud, uvědomila si, když poslouchala, jak dva její noví společníci hovoří. Žádný stříbronos, hodný svého jména, by neměl čas lelkovat po ulici - pod záminkou ochrany dámy v nesnázích. Jeden z důvodů, proč mne doprovází, je ten, že nehledá zákazníky. Už odchází ze scény.

Ale na rozdíl ode mne, napadlo ji uštěpačně, odchází stylově, zatímco já se kutálím jako klubko úzkosti, od ničeho k ničemu. Jaký smysl má pohrdat společností, když lpím na postavení zuby nehty?

Důkaz vlastní závislosti našla ve své kanceláři, sotva jejich trojice dorazila do budovy, kterou kdysi vznešeně pojmenovala jako Institut pro pokročilé stavební technologie.

Nebylo velkým tajemstvím, že za ústavem stála korporace jejího otce a že ústav vznikl jako dočasné útočiště pro akademicky orientovanou dceru - dokud se ta nebude cítit dostatečně motivovaná, aby vstoupila do báječného světa korporací.

Ovšem, můj čas se také krátí, pomyslela si Lýdie. Přes méně zjevné náznaky až po netrpělivé připomínky, Alfréd Krajcar starší stupňoval tlak, možná až po krajní prostředky jako útok pouličních rabiátů.

Nyní na ni čekal Jeremiáš Koucký, šéf právního oddělení Asfaltové-Cestovní, momentálně ten, kterého její otec označoval jako svou pravou ruku.

Klidný jako voda, Koucký si dávno osvojil neuspěchaný šarm úspěšného muže, který nemusí předstírat zaneprázdnění, protože jeho důležitost se rozumí sama sebou.

Sotva však vešla, doprovázená Závišem (Medard se přirozeně nepočítal), jeho řeč těla naznačila mírné překvapení a nesouhlasný šok.

Takže ví, kdo je Záviš a kde jsem strávila noc, povzdechla si. Spolčit se s potížistou, bez ohledy na důvody, se rovnalo vyhlášení zrady.

„Počítám, Jeremiáši,“ prohlásila a pozorně právníka sledovala, „že tě otec poslal, vzhledem k včerejším událostem, abys ověřil, že jsem v pořádku.“

Přečíst Kouckého nebylo snadné. Díky své profesi uměl zachovat pokerovou tvář - navíc věděl o jejích schopnostech. Tentokrát ho ale zradilo tělo stříbrného, pečlivě živené supertonickými nápoji. Minimální množství tuku pod kůži nedokázalo zakrýt napětí ve svalech, jemné chvění sevřených čelistí a strnulost paží.

„Ano, přesně tak,“ prohlásil.

„Přesně tak?“ zeptala se Lýdie důrazně.

Koucký si uvědomil, že spadl do pasti. Kdyby otec měl o Lýdii starost, pokusil by se ji kontaktovat okamžitě. Jestliže se neobtěžoval, pak mohla předpokládat, že nešlo o výjimečnou událost, ale o důraznou připomínku s kalkulovaným rizikem.

„Jeho starostlivost mne dojímá,“ řekla plochým tónem. „Prosím, vyřiď otci, že jsem v pořádku.“

Ukázala na Záviše, který zaujatě zkoumal exempláře vystavené v prosklených vitrínách. „Pan Velehradský se o mne postaral.“

„To je chvályhodné.“

Kouckého nezájem druhého muže dráždil, proto k němu přistoupil a napřáhl ruku s přátelským úsměvem. „Zdá se, pane, že vám naše Asfaltová-Cestovní dluží.“

„Za málo,“ odvětil Záviš nonšalantně. „Jako lidé máme povinnost si pomáhat.“

Ta slova se vznášela ve vzduchu s podivnou nepatřičností. Mezilidskou vzájemnost nechala společnost ve sklepech historie. Individualismus zůstával její nejvyšší modlou.

I hlupák by pochopil, co Záviš naznačuje. Moje hodnoty se od vašich liší. Přeloženo: Nemáme společné zájmy.

„Ovšem,“ pokračoval Koucký, „někdy mají lidé různé motivy. Musíme být opatrní.“

Lýdie se zamračila.

Naznačuje, že Záviš může mít postranní úmysly? A možná také, že si na něj mám dát pozor. Jako bych byla malá holka!

„Osobně jsem ráda,“ prohlásila, „že existují lidé, o které se lze opřít. Od mnohých nečekám nic dobrého.“

„Možná jde o pouhé nedorozumění,“ navrhl Koucký, užaslý, že se staví proti autoritě otce, když mu došlo, kdo jsou ti mnozí.

„Některá nedorozumění vedou k nešťastným následkům,“ odsekla Lýdie. „Jsou hranice, za které bychom neměli zacházet, zejména když jde o nože.“

Přeloženo: Co se mne týká, zašli jste příliš daleko.

Koucký se rozhodl změnit téma.

„Slyšel jsem, že ty nože měly vosí masky,“ nadhodil.

„Kamufláž. Jsem si jistá, že zadavatel nečekal takovou míru kreativity od pouličních rabiátů.“

„Vyšetřování bohužel uvázlo na mrtvém bodě,“ podotknul Koucký a dodal s pohledem upřeným na Záviše. „Spolupracujeme s policií, abychom zjistili, kdo za útoky stojí.“

Pěkný výpad. A oficiální verze pro zbytek rodiny zní: Není náhodou, že se na místě objevil potížista.

„Nějaký nekompetentní břídil,“ usmála se Lýdie. „Ti tři hlupáci si hráli na mafii. Nechtěla bych být v kůži zadavatele. Co myslíš, Záviši?“

„Nedělal bych si starosti. Jsem si jistý, že mafie má způsoby, jak se dozvědět pravdu. Už jsem pár takových případů zažil.“

„Opravdu?“

„Jistě. V mém oboru musím předpokládat reakce všech zúčastněných. Pokud může, mafie operuje na hraně zákona, ne za hranou. A kdyby chtěli zabít stříbronose, nebudou nosit vosí masky. Takovou reklamu nepotřebují.“

Koucký znatelně zbledl. Lýdie s překvapením zjistila, že jeho strach se jí zamlouvá. Navíc získala alibi, které potřebovala. Pokud útok objednal otec, pak mohla existovat možnost, že se Závišem nespolupracuje na potopení Asfaltové-Cestovní.

Ne že by to cokoliv znamenalo, uvědomila si. V takových případech existuje presumpce viny. Nyní přijde úder.

„Přicházím se špatnými zprávami,“ pokračoval Koucký, sotva se vzpamatoval. „Je mi líto, slečno Lýdie. Můžeme mluvit v soukromí?“

„Prosím, Jeremiáši. Nač tajnosti?“

Poslední věc, po které toužila, bylo zůstat s Kouckým o samotě. Jejich rozhovor by se stal více otevřeným a méně příjemným.

„Nech mne hádat,“ pokračovala rychle. „Chystáte se ukončit spolupráci s mým ústavem. Neměli byste raději kontaktovat univerzitu?“

„To se stane. Ale považovali jsme za vhodné vás upozornit předem, slečno Lýdie. V dalším období bude univerzita možná chtít změnit personální uspořádání.“

Čili přicházím o místo, uvědomila si Lýdie. Konečně se stalo, co se stát muselo. Moje hraní na nezávislou končí. Zbývají mi nanejvýš dva měsíce času.

„Chápu,“ vzdychla si. „Nu, jestli to je vše, Jeremiáši, považuj mne za upozorněnou.“

Koucký zamrkal. Možná čekal její obvyklou obhajobu, ve které dokazovala, že ústav a otcova korporace si mají co nabídnout.

„Přišel jsem, abychom probrali vaši budoucnost,“ pronesl důstojně. „Jak se říká, každý problém je i příležitost.“

„Jsem jedno ucho.“

„Znovu opakuji, že bychom měli naše záležitosti řešit v soukromí.“

Po této narážce se Medard chystal opustit místnost, ale Záviš vykročil opačným směrem - jako tichá podpora, kterou v té chvíli potřebovala.

„Oč jde,“ zopakovala klidně. „Pana Velehradského a Mechového si nevšímej, Jeremiáši.“

„Můžete nás považovat za osobního strážce,“ dodal Záviš s ušklíbnutím. „Chovejte se, jako bychom neexistovali, pane Koucký. Cokoliv zazní, jako bychom neslyšeli… Medarde, vrať se. Nikdy nemůžeme vědět, kdo a kde na naši společnici zaútočí. Vždy ve střehu.“

Lýdie přičetla Medardovi k dobru, že přes nesouhlasný pohled Kouckého nezaváhal a postavil se po jejím boku. Jeho tělo vyjadřovalo přesvědčení, že by byl raději jinde, ale přesto se vrátil.

Odhodlání zachovat se správně bez ohledu na následky, uvažovala. To je ta kvalita, kterou v něm Záviš objevil?

„Musíš mne omluvit, Jeremiáši,“ vybídla Kouckého. „Po včerejšku nerada zůstávám sama.“

„Byla byste se mnou.“

„Ovšem,“ usmála se. „O důvod víc.“

„Prosím? Nechcete snad naznačit, že já…“

V delikátně utnuté větě zazněl ublížený nesouhlas.

„Pokud někdo míří na naši korporaci, nemůžeme vyloučit, že ty jsi další na řadě,“ vysvětlila nahlas. Ano, chci naznačit, Jeremiáši. A jsem ráda, že si rozumíme, dodala v duchu.

„Jsme tu pro vás gratis, pane Koucký,“ mrkl na právníka Záviš. „Sotva se objeví hrozba, zlikvidujeme ji. Nechci se chlubit, ale to je v zásadě náš popis práce.“

„Já vím, jaký je váš popis práce, pane Velehradský,“ odsekl Koucký. „Sotva se mi můžete divit, že se jako představitel korporace cítím nesvůj ve vaší společnosti.“

„Korporace? Asfaltová-Cestovní?“ zatvářil se Záviš překvapeně. „Kolem a kolem, chápu, že při troše dobré vůle splňujete kritéria. Bez urážky, kamaráde, ale většina z mých zákazníků by vás počítala mezi trochu větší soukromé firmy. Takovou pěchotu v korporátním světě.“

Lýdie se málem zakuckala. Pěchota! Tohle kdyby slyšel otec! Bylo ale pravdou, že za neoficiální měřítko úspěšnosti korporace se považovalo množství zlatonosů, které dokázala organizace vytvořit a podporovat.

Asfaltová-Cestovní měla pouze dva zlaté občany, jejího otce a jejího nevlastního bratra. A její bratr se stal zlatým s notnou dávkou štěstí - a bylo otázkou, zda mu jeho postavení vydrží do dalšího období.

První-Spořitelní, díky které získal Záviš svou pověst, se počítala mezi střední korporátní třídu, přičemž mezi její podílníky patřilo téměř sto zlatých, většina z nich ze zahraničí.

Přesto Lýdii takové hodnocení mrzelo.

„Otec vybudoval společnost svépomocí,“ ozvala se ublíženě. „Od svého založení stále rosteme.“

Rosteme? uvědomila si vzápětí. Od kdy se počítám za součást ansámblu?

Kouckého její přeřeknutí potěšilo. „Ano, rosteme,“ přikývl spokojeně. „A nyní se nám otevírá příležitost k dalšímu růstu. Slečno Lýdie, opravdu musím trvat na rozhovoru v soukromí. Jde o zákonný požadavek. O čem se chystám hovořit se týká Hry. A jak sama víte, informace týkající se Hry nelze sdílet s lidmi, kteří nejsou Hráči. Proto pan Velehradský a jeho přítel musí opustit místnost.“