Byla jsem nemotorná!#
Za okny svítilo nízké podzimní slunce, když Gabriela odložila telefon a zahleděla se na holou stěnu pokoje. Zůstala sama v pustém minimalistickém bytě, zatímco její společníci odjeli pro nezbytnosti, které Lýdie potřebovala k životu.
Rozhovor se Světlanou byl dlouhý, plný jemných narážek a chichotání. Zdálo se, že sourozenci Trojákovi zakotvili v bezpečném přístavu, kde, jak se Světlana vyjádřila, dokáží přežít.
Přežít? Ale víc nic, pomyslela si Gabriela pochmurně. Sama byla v cizím prostředí, ve společnosti lidí, kteří budili téměř hrůzu a kteří rozhodně nenabízeli soucitné porozumění.
Jestliže kdy považovala soužití se Světlanou, chodící kotlíkem citových výlevů, za obtížné, pak druhý extrém jí nevyhovoval o nic víc.
Když uslyšela, že se dva stříbrní vrátili, zamířila do kuchyně, kde našla nachystanou večeři, jakousi exotickou pochoutku, jemně sekané maso naložené v sladko-kyselé omáčce s nádechem smetanové vůně a ostrou, do žluta zabarvenou rýží. Nakonec se servíroval sladký desert, na který Záviš hleděl tak podezřívavě, že se Lýdie málem urazila.
„Nemáš rád sladké?“
„Proč jsi objednala dort s ořechy a se šlehačkou?“
„Tady na přání naší mladé partnerky,“ Lýdie ukázala na Gabrielu.
„Aha,“ zabručel, pevně stiskl zuby a zabořil lžičku do čokolády. „Tolik příjemných vzpomínek,“ zasyčel nepřátelsky, „v jednom sladkém potěšení.“
„Nikdy ho už nekoupím,“ poznamenala Lýdie.
„Nesmysl, je vynikající.“
Jako při nuceném krmení, Záviš do sebe házel jedno sousto za druhým a bez žvýkání polykal.
„Musí ti opravdu chutnat,“ podotkla Lýdie kysele.
„Změňme téma! Co ty a náš nerozhodný posel?“ obrátil se Záviš na Gabrielu. „Vytáhla jsi z něj nebo z ní něco?“
„Něco málo.“
Gabriele nedělalo potíže zopakovat zpaměti vzkaz napsaný na papíře.
„Datové disky?“ optala se Lýdie. „Máme je nabít? O čem se bavíme?“
„O tomhle,“ Záviš rozbalil balík s logem HC a z něj vytáhl šest hranolů z průhledného plastu.
„Co je to?“
„Další záhada,“ řekl Záviš unaveně. „Oni se opravdu snaží, aby nám nedali sebemenší nápovědu.“
Pak jim udělal přednášku z konspiračních teorií, ke kterým došel, což zabralo půl hodiny plné obratů jako možná, pravděpodobně a pokud připustíme, že….
„V každém případě,“ uzavřel, „tady máte! Komu se podaří nabít datadisk, vyhrál.“
„Ale jak?“
„Nemám tušení. A ta malá zaostalá také ne!“
Na Gabrielin tázavý a trochu uražený pohled, Lýdie odpověděla: „Nemyslí tebe, miláčku. On a jeho malá víla mají hezký a vyvážený vztah. On si o ní myslí, že je blbka - a ona o něm, že je naprostý idiot.“
Obě se zasmály, ale Gabriela už zkoumala slovo, které Lýdie použila. Miláčku? Z jejích úst zní nepatřičně, beze stopy skutečné vřelosti. Nutí se do laskavosti? Proč?
„Navrhovala bych,“ ozvala se nesměle, „umístit datadisk blízko NT-vysílače. Nevidím konektory, musí jít o bezdrátový přenos.“
„Co se mne týče, strčím si tu věc pod polštář, budu na ni intenzivně myslet a doufat, že se stane zázrak,“ ušklíbl se Záviš, u kterého žádný pokus o laskavost nezaznamenala. „No nic, dámy. Čas na večerní přípravu a spát. Já si vezmu pohovku, zatímco na vás zůstane postel. Nějaké námitky?“
Gabriela pokrčila rameny. Lepší než zůstat na podlaze, pomyslela si a vzpomněla si na ubytovny, kterými prošla jako sirotek, než se jí ujali Trojákovi.
„Proč ne,“ řekla Lýdie a vypadala nejistě. „Nikdy jsem se ještě o postel nedělila.“
„Já ano,“ odsekl Záviš suše. „A nehodlám si to zopakovat… O nic nejde,“ dodal konejšivě, „jakmile budeme ve Hře, jsme na dvanáct hodin mimo. Žádné nepohodlí.“
„Nejsem tak přecitlivělá,“ odsekla Lýdie. Postel byla široká a pohodlná, ale ona se položila na pravý okraj, co nejdál od Gabriely, která rozpačitě zaujala podobnou polohu.
Znovu si vzpomněla na Světlanu a její vzrušený hlas. Pro ni to je malé dobrodružství, vzpoura proti rodičům. Ovšem, pro mne nastala existenční krize. Na rozdíl od ní se nemám kam vracet, sotva mne omrzí hrát si na nezávislou.
Začala tiše vzlykat, ohromená nespravedlností světa. Brzy měla mokrý polštář. Jsem sama, napadlo ji. Vždycky jsem byla sama. Propadala se do mlčenlivé prázdnoty.
Pak se jí dotkla něžná dlaň. Lýdie ji přitáhla doprostřed postele, objala a zašeptala: „Nikdo mne nikdy neutěšoval, takže nevím, co dělat. Ale to neznamená, že se nemůžu pokusit. Budu tě držet, dokud neusneš, chceš?“
„Ano, prosím.“
Gabriela se vděčně schoulila do nabídnuté náruče, i když cítila, jak Lýdie napíná svaly a bojuje s odporem, který v ní vyvolával tělesný kontakt.
Je to jako tisknout se ke skále, napadlo Gabrielu, když usínala. K pevné a neochotné skále. Ke kameni, který předstírá soucit.
„Mladší slečno! Mladší slečno!“
Kde jsem?
Probudila se pod malovanými nebesy, na kterých skotačila zvířata různých tvarů, povědomých i nepovědomých. V houští se krčili šavlozubí tygři, proti nim jelínci se špičáky, vedle nich vyhynulí mamuti, neznámí zelenohnědí ještěři, ptáci od kolibříků až po kondory, následovaní bájnými tvory jako fénixové, mořská monstra nebo draci evropští i asijští.
Látka byla vyvedená v živých veselých barvách, ale s pozoruhodnou dávkou realismu, snad jako připomínka, že i pohádka může být skutečná.
Moc pěkné, pomyslela si Gabriela, která nikdy neměla velké nároky na umění. Ocitla jsem se ve Hře? Hrozí mi nebezpečí?
Když vstávala, vrazila do židle a ta se s rachotem skácela na podlahu. K čertu!
Jako na povel, dveře od prostorné ložnice se otevřely a objevila se mladá služebná v černobílých šatech a s nadýchaným čepcem na hlavě. Bylo to mladé, sotva sedmnáctileté děvče s plachým výrazem a laníma hnědýma očima.
„Mladší slečna se probudila?“ zeptala se mírně. „Přeje si mladší slečna obléknout?“
Je zaostalá? napadlo Gabrielu. Od způsobu mluvy v třetí osobě až po ostýchavé bojácné chování, které nebylo vlastní ani plasťákům, služebná Gabrielu iritovala.
Ne, to nejsem já, uvědomila si. To je má druhá osobnost. Mé zdejší alter ego.
Užasle prozkoumala své dvě stránky, jednu vlastní a druhou cizí. První se stahovala do pozadí, zatímco ta druhá netrpělivě bubnovala prsty o pelest.
„Obléknout?“ zeptala se, aby schovala své podráždění. „Proč?“
„Paní přikázala, aby se obě slečny a mladý pán nachystali na cestu. Připravila jsem cestovní šaty.“
„Když si matka přeje,“ pronesla lhostejně. „Obleč mne!“
Přesně jak ji upozornila Lýdie, její tělo kontrolovala ta druhá, ale jen v krátkých intervalech, takže sotva se postavila do pozice, druhá se stáhla a nechala ji, ať si poradí. Byl to zvláštní pocit nechat se oblékat někým dalším. Byla bych třikrát rychleji hotová, kdybych to udělala já, pomyslela si Gabriela, ale neprotestovala, protože získala čas se rozmyslet a porozhlédnout.
Zdálo se, že podobně jako Medard, i ona se dostala do bohaté rodiny, kde jí nehrozilo nebezpečí. Všimla si, že i když pokoj působil středověce, nebyl o nic méně moderní, než na co byla zvyklá. Zahlédla ozdobné umyvadlo s tekoucí vodou, psací stůl s pečlivě nabroušenými tužkami, knihy s barevnými obálkami a hlavně teplé zdi, které měly daleko do studených zdí skutečných kamenných hradů.
Je to jen přehnaně zdobená replika, pomyslela si vděčně. Gabriela měla ráda své pohodlí a nikdy nechápala zaujetí pro starožitnosti.
„Co je to?“ zeptala se, když služebná skončila s oblékáním a podala jí kožený předmět prokládaný stříbřitým kovem.
„Váš jezdecký bičík,“ řekla služebná opatrně s nádechem strachu v očích.
„Aha, děkuji,“ odpověděla Gabriela, která neměla ani vztah ke koním, ani k jezdeckému příslušenství.
Když ho ale uchopila, ucítila, jak se jí pod žebry rozhořívá vnitřní plamen, dodatečný orgán, na který Záviš kladl ve svém školení důraz. Nyní se plamen protáhl skrz její paži, aby se spojil s bičíkem, což doprovázelo lehké brnění v prstech.
Než si stačila uvědomit co dělá, švihla služebnou přes dlaně. Ta ucukla, ale neodvážila se vykřiknout.
Necháš toho! pomyslela si Gabriela na adresu té druhé. Kromě šoku ale podlehla vědeckému zaujetí. I když šlo o lehký dotek, spíš pohlazení, bičík sloužil jako vodič vnitřního plamene, který pronikl k dívčiným nervům a podráždil je za vzniku krátké, ale intenzivní bolesti.
„Omlouvám se,“ řekla, když si všimla, že služebná má slzy v očích.
Ta zjevně omluvu nečekala, ale potěšila ji, protože se usmála: „To je v pořádku, mladší slečno. Byla jsem nemotorná.“
Musí být řádně vycvičená, pomyslela si Gabriela. Dostane výprask a ještě poděkuje. Mé druhé já je pěkná stvůra!
Aby dál nemusela experimentovat na služebné, přiložila bičík k vlastní dlani a vyzkoušela výboj na sobě. Brzy zapomněla na svět a ponořila se do řízeného testování. Vnitřní plamen a vše kolem něj ji fascinovalo.
„Ehm, mladší slečna by měla jít,“ zakašlala služebná, užaslá, jak se Gabriela dobrovolně mučí. „Její matka už na ni čeká.“
„Ovšem, děkuji.“
Pokoj, jak brzy zjistila, se nacházel v hradní věži, odkud musely dívky sestoupit po kamenných schodech. Na stěnách visely portréty mužů a žen, pod kterými se nacházely krátké životopisné poznámky doprovázené letopočty.
Baronka Izabela Smutná, vdova, pověřená správou hradu ve věku dvaceti šesti let. Zabita bandity o tři roky později. Děti Jonáš a Jáchym.
Rytíř Jan Obratný, pověřený správou hradu ve věku třiceti dvou let. Pohřešovaný po lovecké návštěvě Lesa roztomilých kulíšků. Bezdětný.
Baron Medard a jeho žena Sylvie, současní správci hradu. Děti Juraj, Světlana a Gabriela.
Na rozdíl od ostatních tabulek, které byly zasazeny do zdi, popis pod současnými majiteli hradu působil dočasně, jako by ten, kdo ho psal, nevěřil, že má smysl se trápit s čímkoliv trvalým. Při tempu, jakým se majitelé hradu střídali a mizeli, mohlo být, že za pár měsíců bude nápisy měnit.
Rekordmanem zůstával hrabě Arnošt Tuhý, který vydržel ve službě třicet let a rezignoval ve prospěch dcery Anežky. Ta se udržela deset let, aby byla zabita anonymním milencem z důvodů, které tabulka neuváděla.
Jak šel čas, dny správců se krátily, zatímco jejich šlechtické tituly se stávaly méně působivými. Z toho Gabriela pochopila, že zdejší páni a paní umírali dřív, než stačili vyšplhat na další příčku společenského žebříčku.