Volejte kvůli něčemu vzrušujícímu!

Jak plynul čas, Závišova konverzace s trojicí zálesáků se stala méně obtížná a všichni cítili nekonečnou úlevu, že Záviš dokáže artikulovat své myšlenky, a opustil od svého zjednodušeného vyjadřování Já Záviš, ty Jolana, my mluvit rukama nohama.

Během té doby se dozvěděl řadu užitečných informací, z nichž nejpozoruhodnější byl fakt, že hovořit o Hře bylo ve Hře nemožné. Několikrát se chtěl zeptat, zda zálesáci jsou Hráči, a pokaždé skončil s prudkou bolestí hlavy.

V každém případě pochopil, že zálesáci ho považují za vznešenou existenci, kterou za žádných okolností nesmí vyprovokovat. Jeho vybavení v nich vyvolávalo nekonečný úžas a jeho neznalost ještě větší.

Když se rozhodl, že je bude následovat, poznal, že jim není jeho přítomnost po chuti. Nicméně se neodvážili odporovat a veškerou komunikaci nechávali na Jolaně, zatímco oba dva muži se drželi stranou, snad v naději, že si je Záviš bude méně pamatovat.

Jakmile slunce začalo zapadat, trio se utábořilo v příhodné jeskyni. Les roztomilých kulíšků bylo nebezpečné místo a přítomnost cizince jejich pocit ohrožení nevylepšila.

Protože si nemohl nevšimnout, jak závistivě sledují jeho vybavení, Záviš se na večer rozloučil a našel si vysoký strom, kde se hodlal zařídit podle svého. Ani on nechtěl riskovat, že zálesáci podlehnou pokušení a okradou ho - nebo ještě hůř.

Poté, co se přivázal do extrémně nepohodlné vidlice v koruně mohutného dubu, zavřel oči a přemýšlel, zda se mu podaří usnout.

…

Bylo deset hodin ráno, když se probudil ve své posteli, odpočatý jako už dlouho ne.

Dvanáct hodin spánku, pomyslel si s úžasem. Dvanáct dlouhých hodin bez probuzení. A cítím se skvěle.

S kapkou zklamání si prohlédl své nohy, které zůstaly stejně zjizvené jako předtím, stejně tak i tvář, na dotek mnohem méně příjemná, než její Herní obdoba.

„Ale i tak!“ vykřikl nahlas. „Tahle Hra je jako žádná jiná!“

Tentokrát nenásledovala žádná bolest, nic, co by mu bránilo hovořit, tedy kromě všudypřítomné hrozby korporátních právníků.

Když si zrekapituloval své noční dobrodružství, nyní mírně zamlžené jako vzpomínka na něco, co se možná stalo a možná také ne, uvědomil si, že musí kontaktovat Medarda a sourozence Trojákovi, aby je varoval.

Realita s městem za okny v něm budila nechuť. Nedělal si žádné iluze o tom, že ve Hře musí pokračovat za každou cenu. Návyk na první dobrou, pomyslel si trpce. Včera cynik, dneska zapálený zákazník. Zdá se, že jsem korporace opět podcenil.

Vstal, osprchoval se, najedl se a bez dalších odkladů popadl telefon.

„Ano?“ ozval se neznámý ženský hlas.

Žena? Mohl mi Medard dát špatné číslo? Ozvala se jeho paranoia. Naletěl na Medardovu hru na neškodného dobráka?

„Kdo jste?“ zeptal se ostře. „Chci mluvit s mužem, který si včera říkal Medard Mechový.“

„Myslím, že ho znám,“ řekla žena pobaveně. „Vsadím se, že něco provedl. Strašný seladon, tenhle Medard. Unesl vám holku?“

Seladon?

„Nic z toho.“ Záviš si vzpomněl, že Medard je ženatý. „Jste jeho manželka?“

„Už příliš dlouho,“ zasmála se. „Prosím, volejte kvůli něčemu vzrušujícímu. Nechcete mu nabídnout pojištění, že ne?“

Záviš užasle mlčel. Ať už čekal cokoliv, docela určitě si nepředstavoval, že Medardova manželka bude takto bezstarostná. Ví vůbec, že Medard nemá očkování?

„Kde je?“ zeptal se po chvíli.

„V limbu. Neví o světě,“ řekla žena zvesela.

„Doručili mu včera zásilku?“

„Zásilku? Zlato? Zbraně? Drogy?“

„Malá krabička od společnosti s logem HC.“

„Nejspíš ano. Choval se velice tajemně. Chápejte, mám svoje podezření. Mimochodem,“ zavrčela s laškovným podtónem, „ještě jste se nepředstavil. Jsem si jistá, že když mi prozradíte své jméno, budete mne muset zabít.“

„Řekněte manželovi, že volá Záviš.“

„To souhlasí. Tolik mi ukázal telefon. A dál, tajemný pane Záviši… Vaše celé jméno, pěkně prosím.“

„Zdá se, že Medard před vámi nic neutají.“

„Ne že by se nesnažil. Vy jste ale jiná třída. Teď mluvte nebo budou následky.“

„Následky?“

„Mám rukojmí. Spí ve vedlejším pokoji a vytáhnu z něj všechno, co potřebuji vědět. Chcete to riskovat?“

Ta dáma není vůbec špatná, napadlo Záviše, kterému krátký rozhovor napověděl, že má co do činění s duchapřítomným protivníkem. I když Medarda nepovažoval za mistra konspirace a jeho žena ho nejspíš důvěrně znala, přesto schopnost, s jakou rozpoznala, že se jejímu muži něco zásadního přihodilo, Závišovi imponovala.

„Vsadím se,“ řekl, „že Medard spí nezvykle dlouho. Nemáte starosti?“

„Stále jste se nepředstavil,“ oznámila klidně, aniž by se nechala zmást. „Máte poslední příležitost. Jinak zavěsím a probudím ho, abych si zjistila, co jste zač.“

„Myslíte, že budit ho je dobrý nápad?“ zeptal se významně. „V každém případě si vedete skvěle. Ať se mi ozve sám.“

S těmi slovy Záviš zavěsil jako první. Nemělo smysl, aby se nechal vyslýchat Medardovou manželkou, zejména ne přes telefon. I tak zaznělo zbytečně moc. Při vzpomínce na varování malé víly, která jeho domácí zabezpečení označila za děravý cedník, nechtěl o Hře přímo hovořit, pokud neměl jistotu, že ho nikdo neodposlouchává.

Nyní se musel postarat o Světlanu a spol. Protože si nevyměnili kontakty, jeho jediným vodítkem zůstala krátká zmínka o zdejší univerzitě. Malá víla, stále ještě rozmrzelá, že nekoupil profesionální balíček, prohledala internet, kde našla několik rodin Trojáků bez dalších podrobností. Na sociálních sítí se Světlana a Juraj Trojákovi nebo Gabriela Márová nevyskytovali.

Chytrá děcka, pomyslel si Záviš, když opustil svůj byt a odjel elektrobusem k univerzitě, kde se hodlal poptat. Tentokrát, aby nebudil podezření, vklouzlo do okázalého obleku stříbronose, pečlivě se oholil a nasadil si chytrou čelenku.

Budeš užitečná? zeptal se malé víly, která se vznášela mezi sedadly elektrobusu, zapletená do konverzace s jinými avatary. Dokud Záviš používal chytré brýle, nastavené na úsporný režim, nikdy si nevšiml, jak zamořené je jeho prostředí umělou inteligencí.

Pohádkové postavičky různých tvarů a velikostí skotačily mezi sedadly, házely po sobě virtuální předměty, hádaly se a dělaly rámus, zatímco jejich majitelé je trpělivě pozorovali s výrazem hrdých rodičů.

„Zamořené? To je hnusný rasismus,“ napomenula ho malá víla. „Ještě že ostatní neslyší vaše myšlenky… Připitomělá smečka,“ dodala pak s nechutí a popřením sebe sama. „Je to tady samá plasťácká a bronzácká verbež, hloupá a nevýkonná. Když si chcete hrát na stříbronose, máte si vzít e-taxi.“

„Pravda,“ zamumlal Záviš. I když elektrobus měl vyhrazený prostor pro občany vyšších kategorií, žádný stříbrný s posledním zbytkem sebeúcty by se neobtěžoval s čekáním na městské linky.

Proto na nejbližší zástávce vystoupil a nechal malou vílu, aby objednala odvoz.

„Universita,“ řekl stručně, když mu obsluha podržela dveře. „Pospěšte si.“

„Jistě, pane.“

Obsluha, která přirozeně neměla možnost, jak ovlivnit rychlost vozidla, předala příkaz rozhodným hlasem. Avatar v modré uniformě se zlatými prýmky, který seděl v miniaturním virtuálním autíčku nad palubní deskou, zachmuřeně přikývl, šlápl na plyn a e-taxi se zvolna odlepilo od krajnice.

„Svatá prostoto,“ vydechl Záviš, na okamžik mimo svou vznešenou roli. Nikdy jsem si neuvědomil, jak je tenhle svět směšný!

„Můžu ty blbečky odfiltrovat,“ nabídla se malá víla. „Pokud dostanu svůj Profi balíček,“ dodala pak samolibě.

Avatar v uniformě jeho společnici slyšel. „Dělám, co můžu, slečno,“ zabručel dobrotivě. „Z týhle mašiny víc nevymáčknu.“

Malá víla se zašklebila: „Drzé vemeno!“

Už prosím sklapni! pomyslel si Záviš zoufale.

Po půl hodině trapného ticha se před nimi objevil areál univerzitního městečka, ohraničený vysokou zdí, na které se jako pěst na oko vyjímaly stovky graffiti.

Smrt stříbrným a zlatým sviním!

Záviš na okamžik obdivoval obrázek šibenice, na které visely dvě postavy vyvedené ve zlaté a stříbrné barvě na černém pozadí, s rudým nápisem s kapkami krve.

Sláva revoluci!

Další heslo se objevilo nad zašlou tabulkou, kde nějaký zoufalý úředník vyvěsil:

Zeď slouží pouze pro vyjádření studentů výtvarných oborů. Práce, které podněcují k mezitřídní nenávisti, budou smazány a jejich autoři vyloučeni z akademické obce.

Pod to kdosi napsal:

Ty budeš taky viset, nádhero!

Následovalo vyjádření, zatavené do fólie:

My, členové studentské rady, odsuzujeme aktivity některých našich studentů a podporujeme oficiální stanovisko školy.

Za studentskou radu: Jakub Lízal

Na což reagovaly kriminální živly:

Lízale, vyliž si. Kdo souhlasí, ať nakreslí kosočtverec.

Pak nebylo nic kromě dlouhé řady sprostých útvarů, kreslených různými prostředky od per, tužek, sprejů, až po laserové vypalovače.

„Zvrhlé, že ano?“ ozvalo se za Závišem, když ten zrovna přemítal, zda by měl do řady kosočtverců přidat svůj vlastní.

Když se otočil, zjistil, že překáží studentovi v šedém obleku, s plastovou fólií přehozenou jako pončo přes ramena a v ruce plechovku s bílou barvou a štětcem. Mladík měl široká sportovní ramena, platinové vlasy do půlky krku, zastřižené do módní vlnovky, a vybledlé modré oči, kterým chyběl jakýkoliv výraz.

„S dovolením, pane,“ řekl, „ale musím zalíčit celou tu nehoráznost. Jménem celé univerzity se vám omlouvám.“

Záviš nonšalantně pokrčil rameny: „Není se za co omlouvat. Předpokládám, že svoboda tvorby patří k akademickým výsadám.“

„Tohle není svoboda tvorby,“ odporoval student a divoce máchal štětkou, aby zakryl kosočtverce, včetně revolučních výzev. „To je svinstvo. Tihle dacani nemají respekt k nikomu a ničemu. Právě zítra čekáme sponzorskou návštěvu tří korporací a při představě, že by jejich představitelé zahlédli takový hnus, se mi zvedá žaludek. Žádal jsem, prosím, dvacetkrát, aby údržba zakročila. Ale podezřívám ty špinavé bronzáky, že z toho mají leda srandu. Mezitřídní nenávist je největší zlo.“

Jistě, pomyslel si Záviš, říkej jim špinaví bronzáci a oni se přetrhnou, aby ti pomohli. Pak si vzpomněl, že nyní zastupuje druhou stranu, proto důstojně pokýval hlavou.

„Lidé si stále nepřivykli myšlence, že nejsme rovnostářská společnost,“ poznamenal moudře jednu ze svých přednachystaných frází. Byla to plochá věta, kterou si každý vyložil po svém, stejně jako nyní student.

„Ano, pane,“ přitakal ochotně. „jen naše schopnosti určují, kam se vypracujeme. Nesmíme hledat výmluvy pro svá selhání.“

Nebesa, napadlo Záviše. Další takový!

Když se hanlivé nápisy ztratily pod nánosem barvy, student se otočil a naznačil podání pravačky: „Jakub Lízal, místopředseda studentské rady. Občan-kandidát. Těší mne, pane.“

S majestátností stříbronose se Záviš zahleděl na nabídnutou dlaň, jako by zvažoval, zda mu stojí takový hmyz za námahu. Pak se uvolil přijmout.

„Záviš Velehradský, občan stříbrné kategorie,“ naznačil potřepání. „Když se na tebe dívám, chlapče, musím uznat, že mladší generace brzy překoná starší.“

Když se slyšel, Záviš se zhrozil, zda ve své roli nepřehrává, protože promlouval jako úctyhodný stařešina. Ale Jakub Lízal se začervenal a ochotně se nechal vmanévrovat do podřízené pozice, netečné rybí oči rozzářené měkkým vlahým světlem.

„Byla by pro mne čest, pane,“ řekl nesměle, „kdybych vás mohl pozvat na drink.“