Vězte, že jsem zabil chlapa za míň

Jakmile vyšel z budovy Herního Centra, stráže, která stály před vchodem, mu ochotně pomohly. Oproti původnímu náporu, kde musely zvládat zástupce korporací, které se domáhaly přístupu, byla nyní jejich služba poklidná a nudná.

„Dneska jste už druhý,“ poznamenal jejich velitel. „Samá raněná ženská. Myslím, že by je tam neměli pouštět. Oč tam vůbec jde?“

Medard byl už dostatečně protřelý, aby na takový dotaz neodpověděl. Ti, kteří nesměli dovnitř, se nesměli nic dozvědět, včetně zdejší ostrahy.

„Pardon!“

Muž si uvědomil, že přešlápl a rychle pokračoval: „Tady máme vyhrazené parkoviště pro sanitku, včetně malého přístavku. Zaneseme ji dovnitř.“

„Dobrá, postarejte se o ni.“

Pyšný na svůj autoritativní tón (a také na to, že strážní bez řečí poslechli), Medard doprovodil Libuši až na lehátko uvnitř přístřešku. Žena nyní unaveně mlčela, ale až do poslední chvíle, dokud nevyšli ven, mu překotně vykládala tragický příběh vikomtesy z Údolí plchů.

Není se co divit, že se nám vikomtesa nabídla jako na stříbrném podnose, pomyslel si Medard. Pokud ji někdo nezachrání, je vyřízená.

Barona velmi pobouřilo, když se dozvěděl, že vikomtesu hodlají prodat na černém trhu. Nejvíce mu ovšem vadilo, že otrokáři hodlají prodávat ženu ze šlechetného rodu, majitelku rozvinutého vnitřního plamene. To bylo proti zákonům gubernátorky Červánkové Města a uráželo to jeho stavovskou hrdost.

Přes všechno své pobouření, baron se nenabídl, že vyrazí na záchrannou akci, i když tím odstoupil od své přísahy. Nejspíš usoudil, že tohle není v jeho silách a raději předal kormidlo zpět Medardovi.

Zbabělče!

„Pomůžete jí, že ano?“ naléhala Libuše, když zaslechli kvílení sanitky. „Řekla jsem vám, co jsem mohla. Pomůžete jí, pane Mechový? Ona si nezaslouží, aby ji prodali.“

Medard byl ve Hře dost dlouho, aby chápal, že baron z pohraničí nemá v Červánkovém Městě jakoukoliv šanci zasáhnout proti tamějšímu organizovanému zločinu. Nebylo těžké si představit, že černý trh kryjí vysoce postavení úředníci a mají z něj zisk.

Špína vždy plave na hladině.

I když Medard odmítal sdílet Závišovo přesvědčení, že být ve vysoké funkci se rovná být zkorumpovaný, tady se chystal uplatnit presumpci viny.

Co by na mém místě udělal Záviš? Lhal by?

Potížista ve skutečnosti lhal málokdy, možná vůbec. Na jedné ze svých přednášek je upozornil, že lež rodí nedůvěru. „Lépe než lhát je vzbudit falešný dojem.“

„Ozvu se vám,“ řekl proto Medard a vytáhl svůj omšelý telefon. „Nadiktujte mi své číslo.“

I když nic neslíbil, Libuše si s úlevou oddechla. „Jste nejlepší muž, jakého jsem kdy potkala, pane Mechový,“ řekla s mdlým úsměvem. „Zavolejte mi kdykoliv.“

Oklamal jsem ji, pomyslel si nejlepší muž trpce a sledoval, jak záchranáři nakládají ženu do sanitky. Dokázal jsem se zachovat jako profesionální potížista. Vzbudil jsem falešný pocit naděje. Sestoupil jsem na morální dno.

V poslední době se mu takový sešup dařil často. Trvalo několik týdnů, než se zbavil trapného pocitu nevěry kvůli svým častým tête-à-tête s baronovou manželkou.

Se samotným aktem by se smířil snadněji, kdyby rozdíl mezi démonickou Sylvií a jeho Laurou nebyl tak zřejmý. Nejvíc ho kupodivu trápilo, že Laura v porovnání se svou virtuální soupeřkou nevycházela vítězně ani v oblastech, kde jí hodlal přiznat prvenství.

Postelové záležitosti stranou, Sylvie se pečlivě starala o své vlastní i nevlastní děti, i když trochu upřednostňovala Gabrielu. Byla nesmírně inteligentní, vládla obrovským vnitřním plamenem a měla vystupování pravé dámy, pokud chtěla.

Laura je oproti ní obyčejná ženská, dvanáctá do tuctu, přemýšlel nešťastně. Stejně jako já. A stejně jako baron.

To byla další věc, která na jejich dvojjediném soužití nedávala smysl. Baron byl možná nadlidský hrdina, který zabíjel varany o strom, ale Sylvie, kromě svých ostatních předností, měla i neskutečně vznešený původ. Alespoň tolik tvrdila Gabriela. Ovšem tu nikdy se nenapadlo ptát, jak její otec získal její matku.

Někdy měl dojem, že baron se v přítomnosti Sylvie stahuje právě proto, že došlo k omylu kosmických rozměrů a on ve své chybě nehodlá pokračovat.

Nalijme si čistého vína, kamaráde, pomyslel si sebemrskačsky Medard. Ty ani já nesaháme Sylvii po kotníky. To ovšem není důvod, abys mi pálil za Laurou, dodal přísně, i když věděl, že baron nemůže jeho myšlenky slyšet. A i kdyby je slyšel, třeba by namítl, že jde o půjčku za oplátku.

Plný žárlivosti a nespokojenosti se vrátil zpět do vstupní haly pátého patra a zamračil se na dračí hlavu, která mu nerudný pohled beze zbytku oplácela.

A ještě jsem nechal dvě děcka, aby se postarala sama o sebe, vyčetl si. Když odnášel zraněnou vikomtesu dolů, neuvědomil si, že opustil Juraje a Světlanu samotné v šestém patře. Jestliže tam zabloudí a něco se jim stane, nikdy si neodpustím. A Laura mi utrhne hlavu.

Jeho manželka obě krásné děti milovala. Někdy ji přistihl, jak na ty dva zírá a nemůže se nabažit pohledu na jejich dokonalé tváře. Takovou seanci většinou zakončila upřímným zavrtěním hlavy, když do místnosti vstoupil Lukáš nebo Matyáš.

Přijde mi, že jsme byli šťastnější, když jsme svět stříbrných vídávali jen v televizi. Jsme jako Adam a Eva, kterým nabídli jablko poznání. Buď sbohem, náš soukromý ráji.

„K čertu!“ zavrčel a svalil se na jednu volnou lavici. I teď se zde rozcvičovalo několik týmů. Jejich rozcvička se na sebe podobala jako vejce vejci. Ať už ji vyvinul kdokoliv, zřejmě nevzal v potaz zanedbaný tělesný stav plasťáků a bronzáků. Jejich zoufalé úsilí by bylo k popukání, kdyby se jeden každý z nich netvářil jako před popravou.

Pokud mohl hádat, pak soudil, že smysl rozcvičky bylo snížit riziko zranění na nerovném terénu za dračí hlavou. Pak si všiml, že vedoucí jednoho týmu doprovází své pohyby zvláštními posunky, které připomínaly znakovou řeč pro neslyšící. I jinak si ten tým, složený ze tří na sebe podobných mladíků, počínal nápadně plynule - alespoň v porovnání s groteskním zápolením ostatních.

Zdá se, že Hromadný s Krtincem dostali jen nedokonalou kopii, pomyslel si a vytáhl telefon, aby vše natočil.

„Hej, co to děláte, pane?“

Příliš unavený a zklamaný sám sebou, Medard neměl náladu na vlídnou či vyhýbavou odpověď.

„Hádej,“ zabručel. „Nenechte se rušit, vy tři. Jen si hodlám něco ověřit.“

„Nedali jsme vám žádné svolení nás natáčet.“

„To je v pořádku,“ odsekl Medard. „Já po vás také žádné nechtěl.“

„Víte, že je to nezákonné, pane?“

„Jsem rád, že to vím. Co ještě bych měl vědět?“

„Můžeme vás dát k soudu.“

„Jistě, posluž si. Zavolej policii, ať slouží a chrání.“

Snížek je upozornil, že ve zdejších prostorách neplatí státní zákony. A jestliže mohli nechávat korporátní týmy nechávat své plasťáky hnít za dračí bránou, Medard neviděl důvod, proč se ohlížet na pravidla. Pozoroval a natáčel trojici dost dlouho, aby mu bylo podezřelé, že se jejich cviky liší. Navenek vypadaly stejně, ale cosi ho dráždilo, byť nedokázal určit co.

Ti tři vědí, co dělají, pomyslel si. Možná to jsou oni, kdo prodal kopii stříbrným z Krása-Styl i ostatním. Proč by ji ale ořezali do bezvýznamného poskakování a protahování, aby dokonale ztratila smysl?

„Nech ho být,“ ozval se druhý z trojice. „Koukáním se nic nenaučí. Je to jen závistivý plasťák.“

„Nic z něho nevyrazíme,“ souhlasil třetí. „Nemá ani korporátní uniformu. Nejspíš trouba, který si myslí, že uspěje, když zůstane na volné noze… Ale vy strejdo, si raději dávejte větší pozor na hubu,“ dodal výhružně. „Nemusel byste dobře dopadnout.“

S těmi slovy se otočil a loudavě se vracel k dračí hlavě.

„Jste mi nějací povědomí, mládenci,“ zabručel Medard zatím pro sebe, trochu zaražení z vlastní odvahy. „Dobře, že jste pryč. Gaunery já poznám na první pohled.“

Kdysi podobnou situaci zažil. Ale kde? Pak si vzpomněl. Bylo to ten den, kdy se potkal se Závišem. Tři pouliční rabiáti se jim pokoušeli prodat tajemství, jak se dostat do Hry. Nakonec je Záviš silou stříbrné známky vystrnadil.

Jsou to ale oni?

Od té chvíle uběhly skoro dva měsíce, těžko si mohl být jistý. Tři vyholené hlavy, módní obojky na krku, aby skryly tetování gangů, kožené bundy a kalhoty, vysoké boty zašněrované v atypické vzoru, agresivní výhružné chování - ať už to byli oni nebo ne, Medard by od nich informace nekoupil. Jestliže ale korporace přistoupily na jednání s tak pochybným partnerem, neznamená to, že mají něco, co má svou cenu? Co povíš, barone?

V levé ruce mu vzrušeně pulzovalo, což nejspíš znamenalo, že baron třeba nemá názor, ale hrubě se mu nezamlouvá, jak s nimi ti tři mluvili.

„Na cože si mám dávat pozor?“ ozval se tichým hrdelním hlasem. „Já vás naučím dobrým mravům, pacholci!“

Nebuď taková netykavka! napomenul ho Medard. Copak nemáš v hlavě nic jiného než rvačky? Jak s tebou Sylvie vydržela celé ty roky?

Ovšem jeho druhé já nemělo smířlivou náladu. Baron bez varování odstavil Medard od kormidla, vyskočil pružně z lavice a výhružně si vyhrnul rukávy.

Počkej, safra, zpanikařil Medard. Ještě jsme nevyhodnotili situaci! Nechceme nikoho, ehm, vyplašit. Kdybych se tak s tebou, krucinál, mohl rozumně domluvit!

Každý ze Šesti společníků se pokusil najít způsob, jak se dorozumět s druhým já, ale většinou marně. Pouze Záviš dokázal někdy zaslechnout Adonisovy myšlenky - možná proto, že Adonis nebyl de facto posedlost, ale vzpomínky mrtvého muže.

Také tady byl jakýsi tajemný způsob, jak Adonise vyvolat, ale o něm Lýdie s Gabrielou odmítaly mluvit. Šlo nejspíš o nějaký hrůzný rituál.

Psychopatická Lištička si nechávala svá vnitřní hnutí pro sebe a přiváděla tak Lýdii k šílenství. Gabriely tvrdily, že splývají, synchronizují se (zde se Medard ušklíbl, protože mu to slovo přišlo zbytečně nabubřelé), zatímco Žalud s Kopretinou zastávali velmi pasivní přístup v jejich společenství.

Pouze Kopretina občas šlápla na brzdu, když už nemohla snášet Světlaninu rozevlátou osobnost.

A mne v zásadě nikdo nebere v potaz, pomyslel si Medard trpce. Ze zadní sedačky podvědomí přihlížel, jak se baron chystá hájit stavovskou čest.

Já se bít neumím, úpěl v duchu. Brzdi, kamaráde, moje tělo není žádný zocelený stroj na zabíjení.

I když tiše obdivoval Juraje, který vydržel mlátit do květináče plného jemného štěrku, aby otužil své klouby, on rozhodně nic takového neprovozoval.

Poslední fyzickou konfrontace, na kterou si vzpomínal, byla černá hodinka, kterou způsobil Lukáš, když vyhodil pojistky svou hudební aparaturou. Plný biblického odhodlání nešetřit metly své, Medard honil nehodného syna po schodech, aby mu nafackoval.

To rozhodně není kvalifikace pro bitku se třemi pouličními rabiáty!

„Stůjte!“ slyšel sám sebe, jak řve. „Stůjte,

Celá hala ztichla a tři mladíci se užasle otočili: „Co je, strejdo? Máš problém?“

„Vy máte problém,“ odtušil baron a chladně dodal. „Vaše řeči mne dráždí. Vězte, že jsem zabil chlapa za míň.“

Zatímco mladíci se rozchechtali, Medard si byl jistý, že baron nežertuje. Pokud je odkrágluje, pomyslel si zoufale, půjdu do vězení? Nebo tady opravdu neplatí naše zákony? Barone, já nechci být průkopníkem nových poznatků. Mám rodinu a dvě děti.