Jsem tady kvůli nespavosti!

Když dlouhé čekání skončilo, Záviš vešel skrz turniket do vestibulu, kde, jak už věděl, ho čekala chodba s východem. Nad východem zářil červený časovač, který odpočítal jednu minutu. Tolik měl každý návštěvník času, aby odhalil, jak se dostat do přijímací kanceláře Hry.

„Divné,“ pomyslel si Záviš. Sotva se turniket zavřel, cítil, že se o něj pokouší nevolnost. Chodba i její stěny se mu rozmazávaly před očima, jako by sestoupil z kolotoče.

Pokusil se zamrkat, aby rozehnal černé mžitky. Ať způsobilo jeho potíže cokoliv, s každou vteřinou se jeho závrať stupňovala.

„K čertu s tím!“

Snažil se nepanikařit a rychle se dostat z chodby pryč na čerstvý vzduch. Ale východ zůstával zamčený. Časovač stále ukazoval víc než třicet vteřin.

„Pusťte mne ven,“ zakřičel. Nikdy dřív netrpěl strachem z uzavřených prostor, ale nyní se cítil, jako by se nad ním zavíralo víko rakve.

„Nouzový východ,“ pomyslel si. „Klíč. Páka. Cokoliv.“ Rozhlédl se a koutkem oka zahlédl slabý nevýrazný nápis: Zde stiskněte! a pod ním ztracené tlačítko, utopené ve stěně.

Udeřil po něm pěstí a vtrhl do otevřených dveří. Sotva opustil šerou chodbu, nevolnost rychle pominula.

„Nikdy víc!“ zalapal po dechu a opřel se o první zeď, aby se vzpamatoval.

„Velmi dramatický příchod na scénu,“ poznamenal kdosi. „Prosím, nezapomeňte uložit tato data k pozdějšímu přezkoumání. Jak se cítíte, pane? Mohl byste nám popsat, co se s vámi stalo?“

První věc, kterou Záviš pochopil, bylo, že se skutečně dostal k přijímacímu pohovoru do Hry. Překvapil ho příjemný pocit zadostiučinění, které už dlouho neokusil. Bylo cosi sladkého na tom uspět tam, kde většina selhala.

„Nespavost,“ zakrákal. „Nespavost. Jsem tady kvůli nespavosti. Můžete mi pomoc? Myslím bez prášků, bez drog?“

„Nespavost?“

Tentokrát jeho slova nevzbudila větší veselí. V místnosti stály tři postavy v bílých pláštích, každá z nich překvapená jeho nenadálým příchodem. Bílé pláště a jemný nádech pohrdání, který byl tolik vlastní zdravotnickému personálu, napovídaly, že jde o lékaře a sestry.

„Nespavost je jedním ze syndromů, které máme sledovat,“ poznamenala mladší žena, skoro dívka, která nosila na krku železnou psí známku, obdobu Závišovy ID karty. Druhá sestra, čtyřicetiletá žena s kudrnatými vlasy a nevýrazným obličejem, měla svou známku schovanou pod světle modrou košilí, ale Záviš si byl jistý, že ona i lékař už dosáhli nebo se blíží stříbrné metě.

„Takže vy jste přišel kvůli nespavosti,“ optal se lékař s profesionálním zájmem. Podle toho, jak se mu na tváři červenaly otlačené dlaně, bylo patrné, že se musel nudit. Možná i spal. „Proč si myslíte, že vám Hra může pomoci?“

„AICHAT mi navrhla sem přijít,“ odpověděl Záviš. Do jisté míry byl i zvědavý, možná také toužil podlehnout svodům a poznávat nový fantastický Svět, ale nehodlal dopřát korporátním zaměstnancům potěšení z toho, že by ukázal zájem. Opřel se o dveře se založenýma rukama.

„Udělal jsem chybu,“ zeptal se vyzývavě.

„AICHAT? Ta umělá inteligence?“

„Jistě.“ Záviš ukázal na své chytré brýle. Pravda, přišel k nim před notnou dávkou let, ale stále se jich držel, více ze sentimentálních než z praktických důvodů.

„AICHAT a nespavost,“ zamumlal doktor. „Pozoruhodná kombinace. Nenapadlo vás někdy, že kvůli AICHAT máte potíže se spaním?“

„Mělo by? Používám AICHAT už roky.

„Jistě,“ usmál se lékař a přátelský k němu přistoupil, aby naznačil potřesením rukou. Profesionál jako on by se nedotkl cizích člověka bez gumových rukavic; taková ještě byla obava z poslední virové pandemie, byť lidé na ulicích už dávno nedodržovali povinné rozestupy a málokdo se obtěžoval s rouškou.

Přesto se k němu lékař naklonil až s intimní vtíravostí.

„Někdo by mohl mít třeba dojem, že veřejnost si zaslouží lepší model. Víte, ne vždycky vydrží naše nástroje sloužit, jak by měly,“ vydechl tajuplně. „Neproběhl nedávno velký softwarový update AICHAT?“

Záviš pochopil, co lékař naznačuje. AICHAT se skutečně nedávno aktualizovala a jeho problémy se stupňovaly.

Ale nejen to! Korporace, která AICHAT vyvíjela přešla pod křídla své konkurence. Pokud Záviš rozuměl, pak za jeho potížemi mohla stát nová firma. Poslední dobou nosil své brýle se sebezapřením. Ovšem, na druhou stranu, nebylo nic, co by dělal s chutí, potom co nedostatek spánku cupoval poslední zbytky jeho příčetnosti.

„Takže věříte, že potřebuji nový model?“

„To jsem nikdy neřekl,“ usmál se lékař. „Za podobné prohlášení bychom já a naše společnost skončili u soudu.“

„A jaká je vaše společnost?“ zeptal se Záviš.

„To není žádné tajemství,“ prohlásil lékař. „Samotnou Hru nevyvíjí jedna, ale celá řada korporací a jednotlivců. V zásadě můžete tvrdit, že na jejím vzniku má účast celá planeta.“

„Aha.“

Záviš zaznamenal, že lékařovo prohlášení bylo až příliš všeobecné. Nepadlo jediné konkrétní jméno.

„Po pravdě,“ pokračoval lékař, když viděl, že Záviše nepřesvědčil, „sotva byste našel korporaci, která by na Hře neměla svůj podíl. Věřte mi, příteli, že lepší vstupenku do vyšší ligy nenajdete. Pokud se budete snažit, budete stříbrný do roka.“

Záviš se ušklíbl a ukázal svou stříbrnou ID kartu. „Přidejte, kamaráde. Jsem tady kvůli nespavosti.“

Aniž by se dál staral o lékařovy rozpaky, Záviš se posadil do židle naproti pracovnímu stolu a pokynul lékaři, aby ho následoval. Starší sestřička se sice pohoršeně zamračila, ale neprotestovala. Záviš se dovtípil, že nikdo z nich ještě nepostoupil na stříbrný stupeň.

„Vaše jméno, pane? Datum narození? Bydliště? Zaměstnání?“

„Malý moment,“ ohradil se Záviš. „Doktor mi stále dluží odpověď. Víte, nespavost mne trápí víc než přístup do Hry, ať už je jakkoliv skvělá.“

Sestřička sebou trhla, když slyšela pohrdání v poslední větě.

„Někteří by vraždili, aby se dostali tam, kde právě sedíte,“ pronesla významně.

Záviš pokrčil rameny: „Někteří by zase vraždili, aby stáli tam, kde vy stojíte. Víte, kolik zdravotních sester je mezi občany-kandidáty?“

„To by stačilo,“ ozval se lékař a rukou naznačil starší sestře, aby dále nepokračovala. „Pokud tomu rozumím, vy doufáte, že když vstoupíte do Hry, zmizí vaše nespavost.“

„Jistě.“

„A také možná ano,“ řekl lékař, „ale zaručit nic nemůžeme. To, že jste prošel testem kompatibility, neznamená, že se dostanete do samotné Hry.“

„Čili?“

„Vstupte do Hry a vaše problémy zmizí. Když selžete, budete muset hledat pomoc jinde. Máte stále zájem?“

„A když řeknu že ne?“

Z pohledů, které na něj ti tři hladově vrhali, si byl Záviš jistý, že o něj stojí víc než on o ně. Oč tady jde? přemýšlel.

„Nebudu zdržovat,“ řekl a naznačil se chystá se zvednout. „Budu se muset rozmyslet.“

„Nemáte co ztratit,“ pospíšil si lékař. „Nespěchejte prosím. Je nepravděpodobné, že by se další potenciální Hráč objevil – alespoň ne v další půlhodině,“ dodal, aby nevypadl příliš dychtivě. I hlupák by poznal, že mu záleží, aby Záviš zůstal.

„Proč si neposlechnout, co mi můžete nabídnout. Pokračujte, doktore.“

„Velmi dobře,“ oddechl si lékař. „Nejprve…“

„Nejprve si poslechnu, jak jsem se sem vůbec dostal,“ skočil mu Záviš do řeči. „Ten zážitek nebyl dvakrát příjemný. Točila se mi hlava a měl jsem závrať. Najednou se přede mnou otevřely dveře, které tam předtím nebyly.“

„Ale ony tam byly,“ odpověděl lékař. „Ovšem, pokud byste nebyl kompatibilní s Hrou, nikdy byste je nenašel. Podívejte se sem.“

Se samolibým úsměvem mu nabídl pohled na záznam z bezpečnostní kamery. Shodou okolností se na ní objevil vousáč, který do zkušební chody vstoupil před Závišem.

„Tento muž,“ vysvětloval lékař, „má určitou afinitu. Odhadoval bych ji tak na padesát procent. Velmi slušný výsledek v porovnání s ostatními kandidáty. Jeho smůla je, že přišel příliš brzy.“

„Příliš brzy?“

„Svým způsobem. Předpokládáme, že nároky na vstupní afinitu se budou postupně snižovat, jak se rozhranní hry bude přizpůsobovat naším podmínkám.“

„Takže i mimozemšťané potřebují čas na vyladění,“ ušklíbl se Záviš.

Nikdo se ale neusmál.

„Zdá se, že jste četl některé spekulace z internetu,“ podotknul lékař. „Ujišťuji vás, že technologie Hry překoná všechny vaše očekávání. Neznám nikoho, kde by se dostal dovnitř a nebyl ohromený.“

„Pár virtuálních her jsem hrál, když mi bylo patnáct,“ odvětil Záviš lehce. „Předpokládám, že od té doby svět pokročil.“

„Brzy zjistíte, že skutečnost předčí vaše očekávání. Podstatné je, že Hra představuje špičku v nejnovějším výzkumu lidské nervové soustavy. Vstoupíte do nového světa.“

Víc než postava z reklamního spotu, lékař mluvil se zřetelnou dávkou závisti.

„Takže vy jste se do Hry nedostal, doktore?“

„Bohužel ne. Ten muž,“ ukázal lékař na vousáče, „má větší šance než já. Všimněte si, že se zastavil na místě, kde jsou ukryté vstupní dveře do ordinace.“

„Že by tajemná afinita?“ Záviš rozhodně netrpěl úctou před cizími slovy.

„Přesně tak. Nad dveřmi je umístěný NT vysílač, který maskuje vstup k nám. Když jste vy vstoupil do jeho pole, cítil jste nevolnost. Vy jste ovšem projevil větší sílu vůle. Podívejte!“

Po chvíli zmateného točení, jako holub, který vrazil do zdi, se vousáč vyděšeně rozběhl k východu a utekl z budovy.

Větší sílu vůle? pomyslel si Záviš. Jen jsem zpanikařil a dostal jsem se sem náhodou. Řekl bych, že náš vousáč měl prostě smůlu.

„Takže ti lidé, co běhají pořád dokola, mají šanci?“

„Ani zdaleka,“ zavrtěl hlavou lékař. „Většina z nich jednoduše projde, aniž by cokoliv zaznamenala. Ale on by mohl uspět, pokud se vrátí. Vy ho znáte, že?“

V těch slovech byl zvláštní podtón a dychtivost.

Záviše napadlo, že mu lékař neukázal záznam náhodou. Na monitorech v ordinaci běžely záznamy z kamer, které sledovaly okolí ordinace. Jestliže si lékař všiml, že Záviš s vousáčem mluvil, nesnažil se něco naznačit?

Korporace si zakládaly na měřitelných metrikách, proto nebylo vyloučené, že lékař a jeho personál měli za úkol naverbovat co největší množství potenciálních Hráčů.

Záviš neměl velké pochopení pro korporátní zaměstnance, ale tušil, že prokázat lékaři laskavost nemusí být od věci.

„Znám ho,“ zalhal pohotově. „Mám mu vyřídit vzkaz?“