Vypadáš zeleně jako hodně nezralý žalud!

„Před Laurou ani muk! Slíbil jsem, že přestanu.“

S výrazem světáka se Medard sklonil a nechal si připálit. Žena mezitím učinila nenápadný pokus stáhnout si snubní prsten.

„Proč se stydět, má milá paní. Jsem na tom stejně,“ uklidnil ji a ukázal vlastní, méně honosný zlatý kroužek.

„Měl byste, pane, vědět, že já jsem vdova,“ řekla žena. „A manželství, které má ona, ta druhá, stojí za starou bačkoru. Nechtěla bych, aby vás ta cetka zmátla.“

„Zato on je šťastně ženatý,“ pospíšil si Juraj. „Kroťte se!“

Laura o Medardovi ráda prohlašovala, že je nenapravitelný sukničkář.

A tady je důkaz! zaúpěl Juraj v duchu. Vždyť je mu přes čtyřicet. A ta ženská má sotva třicet. Troufá si, zatraceně si troufá.

I když ho Laura Mechová nutila poslouchat výstřižky z bulváru a vyjadřovala se o něm nanejvýš jízlivě, Juraj nehodlal přihlížet, jak Medard rozvrací své rodinné štěstí.

„Se zlomenou nohou koketovat jako nadržená dvacítka, tomu říkám elán, l’esprit de vie,“ poznamenala Světlana se zdviženým obočím. „Jen si, barone, zavrkej, pěstuj něžné vztahy. Za chvíli bude zase ječet, až si ji vezmu do parády. Žalude, ty mi laskavě pomáhej. Musím zastavit krvácení. Máš v kapse nůž, doufám.“

Bylo to poprvé, co měl příležitost sledovat sestru v akci, kde skutečně šlo o život, a musel uznat, že Světlana mé ocelové nervy.

„Neomdlíš, že ne,“ zašeptala, když se sklonil ke krví zbrocené látce a snažil se ji rozříznout podél švů.

„Krucinál!“

Když zahlédl kus kosti, jak trčí z z rozšklebené kůže, zatočil se s ním svět.

„Jsem v pořádku,“ zavrčel, aby přesvědčil sám sebe.

„Vypadáš zeleně jako hodně nezralý žalud,“ ušklíbla se. „Většinou býváš víc do růžova, bledá tváři.“

„Drž zobák.“

„Uřízni jí ty kalhoty nad kolenem, ať mi nepřekáží.“

Světlana zkontrolovala ránu, položila na ni tlakový obvaz a zastavila krvácení. Žena sykala bolestí a zoufale se držela Medardových prstů. Na veškeré milostné výpady ji přešla chuť.

„Budu potřebovat tvůj dřevěný meč, rytíři spanilé postavy,“ pokračovala Světlana a bezstarostně si pískala, když ženě píchla injekci do obnaženého stehna. „A vy budete potřebovat malé povzbuzení, abyste sebou neřízla kvůli ztrátě krve.“

„Můj meč? Proč?“ optal se Juraj a bylo mu mdlo.

„Máš snad lepší nápad, jak jí znehybnit? Jistě tady roste spoustu stromů, ze kterých mi usekneš rovnou větev. Oč ti vůbec jde?“ zeptala se Světlana, když přiložila tyč k poraněné noze a svázala ji tak pevně, jak dokázala. „První krev na tvé čepeli. Známka válečníka. Měl bys tady naší pacientce poděkovat. A vy mi, milá dámo, laskavě neodpadněte, už je po všem. Jak se vůbec jmenujete!“

S přirozenou arogancí lékaře, který se domnívá, že stojí nad zbytkem lidstva, protože dělá svou práci, Světlana se obořila na sténající ženu.

Ta se ale nenechala. „Oslovuj mne ctěná paní, pak neuděláš chybu,“ vrátila jí její slova. „A vykej mi.“

„Ale já vám vykám, ctěná paní,“ poznamenala Světlana. „Nevšimla jste si? Vy mi tykáte, ale o to nic, alespoň máte páteř. Jak jste se vůbec dostala do takové situace?“

„Já ne.“

„A kdo tedy?“

„Ta druhá.“

„V čem je rozdíl?“

„Rozdíl je v tom, že ta druhá nemá, jak ty říkáš, páteř,“ usekla žena a vyklepala další cigarety do dlaně. „Posledních pár kousků. Ta druhá začala kouřit, když ji opustil manžel. Dělá ji moc dobře, když ji ostatní litují. Teď ji tady ten Plíhal, ke kterému se tolik lísala, nechal jako odpad pro psovce.“

„Zatímco vy jste hádám manžílka odkráglovala,“ zabručela Světlana. „Nebo rovnou spáchal sebevraždu, aby si zkrátil utrpení?“

„Ani jedno, ani druhé. Pomůžete mi?“ obrátila se na Medarda. „Bylo by od vás moc laskavé, kdybyste mne podepřel. Jestli mám přežít, musím se začít hýbat.“

„Vůbec se nemusíte namáhat,“ upozornila ji Světlana. „Sama nemáte šanci.“

„Jak ponuré proroctví! Líbí se mi, i když je trochu drzá.“

Žena se usmála na Medarda. „Vaše děti, ctěný pane? I když jen matně, rozeznávám podobu vašeho vnitřního plamene.“

Baron, který se ujal řízení, měl k jejich nové známosti mnohem opatrnější vztah.

„Nevyzvídejte,“ napomenul ji a pomáhal jí na nohy. „Ale mluvte klidně dál, ctěná paní. Všiml jsem si, že vašemu pohlaví dělá plané žvanění dobře.“

Baron si rozhodně nedělal starosti s tím, že se chová jako poslední šovinista. Což překvapí, když uvážíme, jaká je baronka Sylvie. Ta rozhodně není skleníková kytička, která potřebuje ochránit, pomyslel si Juraj a vnímal jemné vzrušené chvění, které pocházelo od Žaluda. Kamaráde, netvrď mi, že si ke všem svým chybám pěstuješ Oidipovský komplex? To se Světlana nikdy nesmí dozvědět, nebo jsme vyřízení.

„Mám mluvit dál?“

Žena se ztěžka postavila a opřela se o něj. „Vždycky jsem měla slabost pro silné muže. Můj manžel byl udatný bojovník, roztrhala ho a sežrala monstra. Vy, předpokládám, jste šlechta z města?“

„To tedy rozhodně nejsme,“ ohradil se baron. „Já sám pocházím z…“

„Ticho,“ okřikl ho Juraj. Copak jsem tady vážně jediný, kdo poslouchá Závišovy přednášky?

„Přesně tak, ticho,“ přidala se Světlana. Nejspíš zapomněla, že sama před chvílí nazvala Medarda baronem a poskytla neznámé další vodítko. „Raději nám povězte, kdo jste a jak dokážete rozeznat, že náš vnitřní plamen se na sebe podobá.“

„Jsem Libuše Ťavodová, občanka třetí kategorie.“

„To tedy nejste,“ napomenul ji Juraj. „To je ta druhá, žena z našeho podsvěta, která podle vás omdlela. Nás neoblafnete! Proč jste se tak představila? Stydíte se, čím jste ve Hře?“

Záviš by na mne byl pyšný, napadlo ho. * Rafinovaný je mé druhé jméno. Teď se naše záhadná dáma urazí a vyplivne, co je zač.*

„Jaký otec, takový syn,“ řekla žena pochvalně, ale neobtěžovala se odpovědět na otázku. „Mé okolnosti mne naučily být tak opatrná, až se můžu zdát nevděčná. Jestliže chceš znát má tajemství, mladíku, musím trvat na platbě.“

„Platbě? Zachránili jsme vám život.“

„Ošetřili jste tělo ubohé Libuše Ťavodové. Co mi záleží na tom, zda bude žít nebo zemře?“

Tvrdá jako křemen, pomyslel si Juraj, naprosto mimo moji ligu. Co dál, učiteli?

Nejspíš jsi narazil na hranice svých vrozených schopností, vysmál se mu nepřítomný Záviš a Juraj rozpačitě zmlkl. Nebylo lehké se zavděčit profesionálnímu potížistovi, byť imaginárnímu.

„Určitě jste měla důvod, proč jste Libuši pozvala dovnitř,“ zkusila Světlana. „Všichni víme, kdy dochází k posedlosti. Dvě duše se navzájem potřebují.“

Přitom se nehorázně ušklíbla, jako by chtěla dodat: „Až na mne a moji Kopretinu.“

Žena se urputně vlekla kupředu, opřená o barona; zraněnou nohu táhla za sebou jako postřelený havran.

„Jsi bystrá, skutečně bystrá,“ ucedila mezi steny. „Obě dvě jsme byly v zoufalé situaci, každá ale z jiného důvodu. Nechápejte mne špatně. Nehodlám její tělo nechat v téhle prokleté díře, aby tady shnila jako těla těch ostatních. Abych ji zachránila, musím hrát s kartami, které mi rozdal osud.“

„Ty vaše karty nejsou žádné trumfy,“ opáčila bohorovně Světlana. „Ale budiž, co tedy chcete jako platbu?“

„Chci jeho!“

Dáma v těle nebohé Libuše ukázala na Medarda.

Světlana zvedla obočí. „I se zlomenou nohou?“ optala se pro jistotu. „Vy musíte být náruživá jako sciurus vulgaris v létě. Nevadí vám, že je teprve podzim?“

„Cože?“

„Veverka obecná se začíná pářit na konci zimy, začátkem jara, ale nejraději v červnu a červenci. Teď jste dost mimo sezónu, ale co naplat - barone, kalhoty dolů a na ni!“

Spousta lidí měla potíž Světlaniny žerty snášet v nejlepší kondici, proto se Juraj nedivil, když raněná poslala sestru do míst, kde nesvítí slunce. Když se uklidnila, pokračovala vlídněji, ale důsledně se obracela na Medarda.

„Omlouvám se, ctěný pane, že jsem urazila vaši dceru.“

„Pochybuji, že jste ji urazila,“ zasmál se baron. „To nebyla má dcera, s kým jste hovořila. Chápu, že vás naše dvojjedinost mate. Má dcera by s vámi takto nemluvila.“

„A teď mluvím s kým?“

„Na tom nezáleží, já i pan Mechový se zde shodneme. Nenecháváme bezbranné krásky napospas.Předpokládám, že jste chtěla, abychom vás doprovodili za dračí bránu?“

„Kdybyste byl tak laskav,“ pronesla žena pokorně. „Nechci skončit jako mrtvola spálená zdejšími přízraky. Přísahám na sladkou paní Ladu, že já i moje druhé já vám budeme patřit celým svým srdcem, pokud nám pomůžete. Tady i tam.“

Tady i tam? To skoro zní, že potřebuje pomoct i ve Hře.

„Nabízíte mi oddanost?“

„Naprostou.“

„Jestliže chcete přísahat na jméno sladké paní Lady,“ ozvala se Světlana, nebo lépe řečeno, její Kopretina, „mohu vaši přísahu přijmout. Víte ale, co znamená, pokud byste ji porušila, ctěná paní? Interdikt na celý váš rod. Vězte, že jsem vysvěcená kněžka chrámu,“ dodala pyšně.

Nejspíš si skutečnost, že ji velmistr na základě Lištiččina požadavku povýšil, řádně užívala. Podle Světlany byla Kopretina schopná zmínit své vysvěcení v každé větě třikrát - ovšem, Světlana ráda přeháněla.

„Jsem ochotná přísahat, pokud vy odpřisáhnete, že mne dostanete z mých nesnázích.“

„To vám můžeme slíbit,“ zaduněl baron. Hned se ale poškrábal rozpačitě na hlavě. „Ještěrovi nebudu chybět, co říkáte, děti?“

Všem bylo jasné, že pokud doprovodí Libuši, už se nestihne vrátit, aby splnil hlavní úkol dnešní výpravy.

„Ale klidně běž, barone,“ ušklíbla se Světlana. „Hrdinům sluší zachraňovat dámy v nesnázích. Intelektuální výzvy jako dobíjení paměťových datadisků nechej jiným. Jen se obávám, že si tě la dame en détresse omotá kolem prstu. I nezkušené děvče jako já pozná, že nám něco tají.“

Pak zvážněla a nechala Kopretinu, aby přijala závaznou přísahu, která zpečetila dohodu obou stran. Když pronášela slova, kterými se doprošovala bohyni Ladu, aby byla svědkem smlouvy, Juraj si všiml, že přízraky, které je neustále obtěžovaly, se jí velkým obloukem vyhýbají, jako by je autorita kněžky chrámu odpuzovala.

„Já, vikomtesa z Údolí plchů, slibují, že budu oddaně sloužit Šesti společníkům, pokud mi pomohou z nouze, ve které se nacházím,“ řekla žena slavnostně a poprvé tak odhalila své skutečné jméno a postavení.

Nouze, ve které se nacházím, pomyslel si Juraj. To rozhodně nemusí znamenat jen zlomenou nohu, že ano?

„Já, baron z Mechového kopce, slibuji, že pomohu vikomtese z Údolí plchů v této nouzi, pokud to bude v mé moci.“

Při vědomí, jak neurčitě vikomtesa ohraničila míru svých problémů, baron si raději nechal otevřená zadní vrátka. Jinak se mohl zavázat k nemožnému úkolu.

Nyní zbývá jen zjistit, kdo získá z té smlouvy větší zisk, pomyslel si Juraj. Intriky a machinace, to nikdy nebude můj styl.

Pak si uvědomil, že stále netuší, jaký by jeho styl měl vůbec být. Kdo jsem a kým se stanu? Nejvyšší čas se rozhodnout.