Hlas prostých laiků

„To budu já, paní profesorko. Jsem Theodorik, starší syn hraběte z Větrné hůrky.“

Teprve nyní, když už bylo spolehlivě po všem, se z řady vydělil mladík ve slušivém obleku. Byl oblečený do zdobeného obřadního obleku, který se skládal z volných prošívaných kalhot, světlé haleny a lehkého kabátu s erbem ve tvaru tří zkroucených šipek.

I když Gabriela nebyla z těch, které věnují přílišnou pozornost druhému pohlaví - pokud šlo o citová vzplanutí, dávala přednost upřímné sebelásce - zde nemohla přestat zírat.

Tři školní bohové, pomyslela si první a druhá dodala: Krasavci! Cukříci!

Potomka hraběte z Větrné hůrky bůhvíproč doprovázeli i dva přátelé, snad aby ho podpořili ve střetnutí s rozzlobenou profesorkou. Za nimi se táhli dva sluhové v livrejích, každý s erbem svého pána.

„Ty máš na svědomí tohle nadělení, Theororiku?“ zeptala se profesorka Truchlivá a ukázala na sténajícího sluhu. Z jejího tónu se dalo soudit, že na vznešený původ nedbá. „Ukliď ho. Pro příště si zapamatuj, že podle školního řádu jsi za svůj majetek zodpovědný ty sám.“

Majetek? Mám i já považovat Tříjizvou za svůj majetek?

Gabriela rozhodně netoužila vlastnit nic živého. Jako rozená technokratka upřednostňovala technologie před dýchajícími tvory.

„Přirozeně, paní profesorko. Spolehněte se, že sjednám nápravu,“ řekl Theodorik poslušně.

S líbezným úsměvem pak svého utrápeného sluhy nakopl: „Vstávej, mizero. Vy dva, pomozte mu! Ať už toho hlupáka nevidím.“

„Ještě jednou a budeš se obtěžovat na soukromou hodinu,“ varovala ho profesorka Truchlivá a otočila se zpět ke svému stolku. „Pojďme, Jezabel. Formality nepočkají.“

Obě dvě odešly a nechaly Gabrielu, aby si poradila se třemi mladíky sama.

Tyhle asi nemůžu zbičovat, co?

I když Gabriela nesouhlasila s násilnými metodami svého druhého já, uznávala, že jsou rychlé a účinné. Mohla se samozřejmě také vzdálit, ale cítila, že kdyby se vyhnula střetnutí, ztratila by tvář.

Proto tam hrdě (alespoň doufala) stála a olizovala si lačně rty, když hleděla na ty tři cukříky.

„Slečno z Mechového kopce, dlužíme vám omluvu.“

Kupodivu nepromluvil mladý pan z Větrné hůrky, ale jeden z jeho společníků.

„A vy jste?“ zeptala se. Každý z nich byl pohledný, pouze jiným způsobem. Všichni měli bezchybnou dívčí pleť, velké hluboké oči a dlouhé vlasy vyčesané do působivých účesů, ze kterých trčely třpytivé jehlice a spony.

„Jsem Božidar, druhý syn vévody z Praříče.“

Jako příslušnice divokého pohraničí, druhá Gabriela si příliš necenila ozdobných mládenců.

„Tady je má ruka,“ řekla a zlomyslně dodala, „pokud nevadí, že je od krve.“

K jejímu překvapení si Božidar poklekl na jedno koleno, chytil ji za prsty a přiložil si je k čelu.

Nikdo další už jeho gesto nenapodobil. Dokonce se jí zdálo, že zbylí dva na ni hledí závistivě, štítivě a nepřátelsky.

„Pokud mi někdo dluží omluvu,“ poznamenala proto a ukázala na toho, který se tvářil nejvíc kysele, „pak tady pan Theodorik. Jsem jedno ucho.“

„Omluvu? Já? Proč bych měl?“

Když byla profesorka Truchlivá z doslechu, Theodorik neměl zapotřebí předvádět poslušnou a ochotnou stránku. „Naše záležitosti nepovažuji za vyřízené, zdaleka ne,“ procedil chladně. „Ale s omluvou nepočítej, ty divoško z pohraničí.“

Božidar, který skupinu vedl, ho klepl lehce po rameni čímsi, co vypadalo jako složený vějíř.

„Ale, příteli, nebuď tak odměřený. Došlo k nedorozumění a slečna Gabriela utrpěla újmu.“

„Proč s ní ztrácet čas? Nevšiml jsem si nějaké újmy.“

„Ale ano, všiml. Má šaty zamazané krví.“

„Krev? To…“

To není problém? zarazila se. Na okamžik se nechala zmást laskavou řečí Božidara. I když jí sluhova krev ulpěla na prstech, mazaný vévodův syn ukazoval na zaschlé pozůstatky nesčetných potyček z lesa Roztomilých kulíšků.

Baron z Mechového kopce původně hodlal nechat oblečení své družiny vyčistit, ale vzhledem ke zdržení způsobené zmatkem kolem lesapána se jeho rodina dostala do města příliš pozdě.

Plánuje mne zesměšnit! uvědomila si. Uchlácholit a zesměšnit! Koukejte! Urozená dáma zamazaná od hlavy až k patě! Bastard!

Gabriely nebyly zběhlé ve slovních potyčkách. První se vždy spoléhala na Světlaninu prořízlou pusu a druhá dávala přednost činům.

Co by na mém místě udělala Trojáková? Nebo Velehradský?

Pokud šlo o soutěže v ostrovtipu, považovala ty dva za pravé autority. Záviš vynikal uměním kruté ironie, zatímco Světlana dráždila své okolí řečněním ad absurdum.

Také zde byl příklad k dokonalosti vycepované Lýdie Krajcarové. Ovšem předstírat povznesenou stříbrnou před synem vévody se zdálo poněkud outre.

Chce mne přivést do rozpaků? Chce, abych přiznala, že jsem špinavá už přišla?

Aby nikoho nenechal na pochybách, jaké skvrny má na mysli, Božidar starostlivě ukazoval nedostatky Gabrielina odění, počínaje límcem a jezdeckými botami konče. I slepý by poznal, že jde o skvrny několik dnů staré.

Když ho druhá Gabriela užuž hodlala spráskat bičíkem, bez ohledu na následky, první se pomodlila ke svaté Světlaně a rozhodla se pro její kartu.

„Pro sladkou paní Ladu!“ vykřikla afektovaně. „Ten darebák mne celou zakrvácel. Vskutku! Mé nejlepší cestovní šaty zničené. Pane z Větrné hůrky,“ obrátila se na studenta, který se škodolibě usmíval, „musím žádat náhradu.“

Theodorikovi spadla čelist: „Náhradu? Jakou náhradu? Za co?“

„Chcete snad popřít, pane, že mne váš sluha napadl a zakrvácel? Před všemi svědky, co jsou tady?“

„To snad ne!“

„Ale ano, kamaráde, my to všechno viděli,“ ozvalo se zezadu.

„To je holý nesmysl! Kdo to řekl?“

Theodorik se výhružně rozhlédl, kdežto Božidar s úsměvem ustoupil do pozadí. Zdá se, že rozhodně nehodlá zničit svůj obraz milovaného sympaťáka, pomyslela si Gabriela pohrdavě. Past mi připravil a nechá hloupější, ať se v ní vymáchají.

„Ptám se znovu,“ zakřičel Theodorik. „Kdo se odvážil?“

„Já, Bachan.“

Do středu pozornosti vstoupil zavalitý měšťák. Co do nádhery svého oblečení, rozhodně nezaostával za nikým. Musel pocházet z bohaté rodiny, snad z ještě movitější než byl vévodův klan, protože vypadal vyšňořený jako páv. Pouze na svém rukávě neměl vyšitý erb. Jinak byl ztělesněním středověkého přesvědčení, že být tlustý znamená být majetný.

I když jeho tělo ještě vysloveně nepřetékalo tukem, tváře měl tak kulaté, že se mu očička ztrácela v úzkých štěrbinách.

„Já, Bachan,“ zopakoval prostě. „Bachan z domu U Pohodlné cesty. První syn, pokud na tom záleží,“ dodal netečně.

Gabriela si všimla, že třetí Theodorikův kumpán, který do teď mlčel, příteli varovně položil ruku na rameno.

Ne všichni měštáci jsou tady ovce, pomyslela si spokojeně. Tenhle tlouštík se alespoň nebojí.

Druhá Gabriela trpěla stavovskými předsudky a mrzelo ji, že by měla skončit mezi neurozenými. Ale také pocházela z chudého rodu, proto uměla ocenit nádheru a cenu Bachanova ustrojení. Dokonce se jí zamlouval víc než cukříci.

Tvůj vkus bych chtěla mít, ušklíbla se první Gabriela. Jako produkt moderní civilizace hleděla na nadváhu s odporem.

Theodorik si nevšímal varování a nezdvořile se na tlouštíka obořil.

„Jsem snad tvůj kamarád, ty omastku?“

Bachan spokojeně založil silné ruce na ještě silnějším břiše a usmál se jako sluníčko.

„Moje chyba, moje chyba,“ uznal. „Pochybuji, že bychom byli kdy kamarádi, Theodoriku. Prostě nám nezbude než se snášet. Co povíš, kamaráde?“

I Gabriela žasla nad Bachanovou drzostí, natožpak Theodorik.

„Odkdy se odvažuješ oslovit potomka vznešeného rodu jménem? Domníváš se, že se s tebou nevypořádám stejně jako ona?“

Ukázal na Gabrielu.

„Náhle jsem tvůj vzor?“ zasyčela, plná samolibého uspokojení. „Divoška z pohraničí?“

„Pokud na tom záleží, pak ne, nevypořádáš,“ odpověděl pokojně Bachan na Theodorikovu otázku. „Za prvé, nemáš její bičík. Za druhé, profesorka Truchlivá tě sleduje. Za třetí, jsem zapsaný student akademie.“

„No a co?“

„Pokud na tom záleží, pak dovol, abych ti nabídl své právnické služby zdarma. Poprvé gratis, podruhé za peníze. Ach, abych nezapomněl!“

Jako by vstoupil na jeviště, Bachan důstojně vykročil, aby se dostal doprostřed mezi obě řady, zde se uklonil - jak jen mu břicho dovolilo - a zvedl pravou ruku.

„Jako dítě,“ prohlásil, „jsem miloval cukroví a právnické knihy. Dort k mým desátým narozeninám neměl svíčky, ale zlatý paragraf.“

Všichni na něj užasle zírali, jen Gabriela si uvědomila, že tlouštík se chystá přisvojit její diváky.

„Slyšte, slyšte,“ zamumlala pro sebe, ale nepodnikla nic, aby tlouštíka zarazila. Jen si užij, já už se zviditelnila dost.

„Mí drazí budoucí spolužáci,“ pokračoval Bachan, „jste mladí a jako takoví málo znalí nařízení této starobylé instituce. Nevyčítám vám, že se oddáváte rozkoším života a opomíjíte studium školního řádu! Schválně, kamarádi. Kolik z vás se obtěžovalo přečíst si zdejší pravidla?“

Až na jednu nesmělou výjimku nikdo nezvedl ruku. Bachan si výjimku pochvalně změřil pohledem: „Přečíst neznamená porozumět. Ale abych vám předvedl rozdíl mezi skutečným odborníkem a laikem, zeptám se našeho odvážného kamaráda: Můžeš vysvětlit, proč já, člověk rodu prostého, mohu oslovovat ctěného pána Theodorika jako rovný rovného?“

Výjimka, kterou oslovil, se rekrutovala z řady šlechty a jako taková se hodlala zavděčit: „To rozhodně nesmíš! Ani nevím, proč bys směl.“

„Jsi si jistý, kamaráde?“

„Neříkej mi kamaráde. Jestli tak dobře znáš právo, pak víš, že bych tě mohl zažalovat.“

S drobnou úklonou na něj Bachan ukázal prstem. „Pokud na tom záleží, tady poznáte rozdíl mezi znalcem a prostým amatérem. Je pravdou, že oslovil-li bych důvěrně tady kamaráda dříve, než jsem se stal zdejším studentem, pak by on měl nárok na drobné peněžité odškodnění - nebo by také měl možnost mne fyzicky potrestat, aniž bych ovšem já utrpěl dlouhodobé následky. Což ovšem,“ Bachan si opět svého oponenta důkladně prohlédl, jako by vážil jeho tělesnou soustavu, „bych nedoporučoval, neboť zákony mi neodpírají právo na přiměřenou obranu. Nesmí ale dojít k napadení a poranění uraženého člena vznešeného rodu. Jak je vám asi jasné, zde se může výklad lišit kus od kusu. Proto doporučuji výběr právníka nepodcenit.“

„Hloupost!“ ozvalo se z několika stran.

„Aha! Hlas prostých laiků,“ zaburácel Bachan a vytáhl ze svého volného oděvu tenkou knihu. Její přebal byl pokrytý platinovým vzorem. Podobným vzorem byly pokryté i zbraně baronovy rodiny. „Zde jsem si dovolil malý výňatek. Plátno, prosím.“

Odněkud přicupitala služka. I ona byla oblečena do nádherných šatů, zdobených tak, že předčily šaty většiny zdejších studentů. Cukříci vypadají proti ní jako skupinka lepších bezdomovců, pomyslela si Gabriela, fascinovaná tou bohatou dvojicí. Jako její pán, i ona připomínala nafouknutý balónek. Mohla mít snad přes čtyřicet, ale její bezchybná pleť měla tvar, hladkost a barvu jemného pšeničného pečiva.

„Mladý pane, tady,“ zašvitořila, když vytáhla ze své brašny pečlivě složený kapesník lemovaný platinovým zdobením. „Prosím, buďte opatrný, ať se nenachladíte. Nemáme přes vás přehodit šálu?“

„Je mi horko, chůvo. Vyhoď, prosím, plátno.“

Sotva se vznesl do vzduchu, kapesník se jako padák rozvinul do plachty, která záhadně zůstala viset nad kamenným prostranstvím.