Vážený pane, zkroťte toho svého divocha

Když tři rabiáti pochopili, že se Medard chce vážně bít, zrozpačitěli.

„Poslouchej, strejdo, máš v cajku horní patra?“ zeptal se jeden opatrným tónem, kterým lidé hovoří se pouličním šílencem.

„Dost řečí,“ odtušil baron. „Nakrmím vámi psovce.“

Zmínka o psovcích stačila, aby každý pochopil, oč jde.

„Do prkenný vohrady. Budou trable! Ovládá ho ten druhej.“

No a co? divil se Medard. Vy snad máte své druhé pořád pod kontrolou?

Najednou se od něho kdekdo odtahoval, jako by byl nakažený vzteklinou.

Jakási žena sáhla do kabelky a vytáhla odsud pepřový sprej, který držela před sebou jako odjištěnou pistoli.

„Vážený pane, zkroťte toho svého divocha,“ zavolala na Medarda. „Jste za něj zodpovědný.“

Divocha? Copak se mi utrhl pes z vodítka?

Naštěstí pro ni její poznámka barona pobavila. Snad si vzpomněl na přezdívku od novináře Zlatoústého, protože se zabušil do prsou a spustil válečný ryk. V té chvíli se i ti nejodvážnější drželi při zdi a někteří spěchali ke schodišti do nižších pater.

Medard si přál propadnout se hanbou.

Tady se už nikdy nesmím ukázat, pomyslel si odevzdaně. Dokonale jsi mne znemožnil, kamaráde!

Běsnící baron se dokonale vymkl kontrole. Když se sehnul pro těžkou kovovou lavici a zvedl ji trhnutím nad hlavu, i tři pobledlí rabiáti uznali, že buď půjdou oni nebo on.

Rychle proto hodili usušený kus masa do dračí tlamy.

„Tři osoby,“ ozval se monotónní hlas. „Pokračujte jeden za druhým. Nesnažte se podvádět. Je jméno vašeho týmu Vlčí smečka? Hlasitě a zřetelně!“

Jeden z rabiátů nervózně pokukoval po blížícím se vousáčovi.

„Ano, pospěš si.“

„Je jméno vašeho týmu Vlčí smečka? Hlasitě a zřetelně!“

„Ano.“

„Vstupte!“

Když zmizeli za bránou, z rozdováděného gorilího samce se stal způsobný beránek; lavici, kterou držel nad hlavou, položil něžně na podlahu, zachechtal se a vrátil kormidlo Medardovi.

Ten se omluvně rozhlédl po vyplašených tvářích a rozpačitě pokynul dámě s pepřovým sprejem. „Už můžete tu věc schovat, je pryč. Stává se čím dál těžší ho zvládnout. Je to běsnící zrůda,“ dodal a schoval tvář do dlaní.

„Raději se držte od nás dál, vy cvoku,“ zakřičela. „Proto nás varovali, ať ty druhé nepouštíme na špacír. Teď aspoň všichni viděli, co se stane, když si někdo nedá pozor. Málem jste nás všechny zabil.“

Nepřeháníte, vážená? zeptal se v duchu Medard a ramena se mu třásla. Kdo by si pomyslel, že baron tak dokonale pochopil obsah Závišových přednášek. Vzbudit falešný dojem! To je ten klíč!

Od samého začátku bylo divné, jak se baron se předvádí. Medard by byl pochopil, kdyby uražený šlechtic se na rabiáty vrhl a pozurážel jim hlavy. Baron nebyl planý mluvka. Ve skutečnosti musel sledovat jiný cíl.

Zuřivý záchvat odradil ostatní pokoušet se o splynutí se svým druhým já. Pokud Šest společníků mělo soupeřit s korporátními týmy, potřebovalo konkureční výhodu. A utvrdit přítomné v tom, že druhá já jsou nebezpeční šílenci byl z baronovy strany majstrštyk.

Alespoň doufám, že jsi předstíral, pomyslel si Medard. V každém případě klobouk dolů. Až se ta zpráva roznese, všichni budou v té nesmyslné manýře pokračovat - budou svá já úzkostlivě hlídat a přivedou sami sebe k šílenství. A já zůstanu za nebezpečného blázna, uvědomil si trpce. Nehledě na to, že z morálního hlediska pokulhávám - jaké právo mám v těch lidech vyvolávat psychické poruchy?

Jenomže baron už škodu způsobil. I kdyby Medard se stokrát postavil doprostřed místnosti a vykřikoval, že potlačovat druhá já je nebetyčná pitomost, nikdo by mu nevěřil.

Kdosi k němu přistoupil.

„Jste, pane, v pořádku?“ zeptal se mužský hlas starostlivě. „Držte se dál od svého NT-vysílače, co to jde. Možná byste se měl uklidnit někde dál od budovy.“

„Jo,“ ozvala se žena s pepřovým sprejem. „Co kdybyste odtud vypadl? Zoufalci, co se neumí ovládat, by sem neměli chodit.“

Zoufalci? opakoval si po ní. Kdo z nás je zoufalý? Jak dlouho počítáš, že dokážeš potlačit ten druhý hlas v hlavě? Adonis má pravdu. Čím déle se budeš snažit, tím snadněji se zblázníš.

Medard své zdejší souputníky litoval. Bez vzájemné důvěry se žádný Hráč nikam nedostane.

„Jsem v pořádku,“ řekl mírně. „Je mi líto, ale nemůžu odejít. Mí přátelé jsou stále uvnitř.“

„Nevzali vás s sebou, co?“ ušklíbla se ta kyselá ženská. „Ani se jim nedivím. S vámi by si koledovali o potíže.“

„Nejspíš ano,“ souhlasil Medard ochotně.

Už se vžíval do role zkrachovalého budižkničemy, se kterým si baron mává, jak se mu zlíbí. Ne že by to nebyla pravda. Stačí skutečnost lehce přibarvit a výsledek se dostaví…

Jeho zkroušená etuda vzbudila lítost i v té nabroušené sani.

„Tolik se toho zase nestalo,“ zabrblala smířlivě. „Příště si dejte pozor.“

„Ano, prosím. Odpusťte mi.“

Zatímco odcházela, uspokojená jeho smířlivým přístupem, muž, který se ho zastal, ho pozoroval. Nyní když osaměli, Medard si všiml, že ten chlapík vůbec nepůsobí laskavě. Měl vysokou pružnou postavu, pleť zarudlou jako někdo, kdo strávil příliš času na slunci, svalnaté ruce s vystouplými svaly a žílami, károvanou košili, ošoupané rifle a kožené boty. Na zádech vláčel žlutý klobouk s šedou stuhou, uvázaný provázkem kolem krku. Občanskou známku nosil schovanou za nátělníkem pod košilí.

„Vy jste zvláštní charakter,“ poznamenal chlapík zamyšleně - a hlavně tiše, aby ho neslyšel nikdo jiný. „Sleduji vás od samého začátku, víte? Přijdete ve společnosti dvou stříbrných, kteří se chovají, jako byste jim měl velet. Od pohledu plasťák, ale potřásáte si s kdekým rukou, jako by VIUR neexistovala. Vynesete z bludiště raněnou ženskou. Pak zvednete padesátikilovou lavici jako pírko - a vsadím se, že byste ji byl schopný hodit někomu na hlavu. A nakonec nám všem zahrajete divadlo, jak zkroušeně litujete svého trapného výstupu.“

„Já?“

Když nevíš, co odpovědět, ozval se Záviš v Medardově vyděšené hlavě, prostě drž zobák a tvař se, že se nic neděje.

Nijak nezaražený Medardovým mlčením, neznámý pokračoval: „Jste vážně dobrý, pane. Prý tady neplatí naše zákony. To si potom člověk nemusí dělat starosti, když nosí falešnou známku, co?“

Falešnou známku? To je chytré! Medarda doteď nenapadlo, co všechno si může dovolit ve zdejším prostředí. Tady nemusím být plasťák! Vážně chytré!

Neznámý si jeho překvapený pohled vyložil jako souhlas a pokračoval: „Můžeme si být navzájem užiteční. Jsem nezávislý Hráč. V civilním životě agent na volné noze. Vám asi nemusím vysvětlovat, kdo a co je provokatér, že?“

„Hm,“ odpověděl Medard neutrálně a uvažoval: Provokatér? Provokatér? Neobvinila Xantipa Millerová Záviše z toho, že je jedním z nich?

„Vidím, že si rozumíme,“ pokračoval muž, kterému nevadilo, že sklízí třeskuté ticho. Monolog mu vyhovoval a Medardovi odpovědi si domýšlel sám. „Říkají mi Plavec.“

Když Medard opět neodpověděl, Plavec se usmál: „Chápu. Překáží vám, že používám alias. Nedůvěra a podezřívavost! Mí zákazníci vám dají na mne ty nejlepší reference. Vy víte, jak je kontaktovat, že ano?“

To víš, že ne, pomyslel si Medard. Jací zákazníci?

„Vás ale bude zajímat tato moje navštívenka,“ podotkl Plavec a podal u malou kartičku. Na jedné straně stálo PLAVEC a na druhé jakýsi diagram, který Medardovi připomněl blahé doby, kdy se na střední škole učil základy elektrotechniky.

Hned jsem chytřejší.

Plavec se spokojeně usmál, když zahlédl, že zmatený Medard položil prst do středu schématu.

„Přesně tak,“ řekl pochvalně. „Uhádl jste. Moje hokejová pozice. Ta černá kulatá tečka symbolizuje puk. Zjevnější nápovědu by jeden nevymyslel, ale divil byste se, kolik zákazníků ji nechápe. Řada z nich tápe, přitom by měli začít s hokejem co nejdřív. Proto také rozhazuji sítě. Prozkoumávám neprobádané vody, terra incognita.“

Sítě? pomyslel si Medard. Ten chlap třeba loví kapry, ale já jsem mřenka.

Plavec měl ale jiný názor.

„Stačí,“ řekl, „když se poptáte po okolí, kde si můžete zaplavat, a místní vás už navedou. Každý nás zná, naši dvojjedinou osobu. Nechci se chválit, ale i mé druhá já má jistou reputaci.“

V okolí? V jakém okolí? Medard bezmocně zíral na nákres. Už pochopil, že se jedná o ulice městské čtvrti, ale které? Ten člověk mi přisuzuje nadpřirozené schopnosti.

„Hm?“ zabručel nešťastně.

„Co nabízím? Jednoduché. Odstraňuji překážky. Jakékoliv! Cokoliv se vám postaví do cesty.“

Pracuje snad pro správu silnic a dálnic?

„Hm?“

„Ne, ne a ne,“ odmítl Plavec, který si rozčilený výraz vyložil po svém. „Vždycky v mezích zákona. Někdy třeba na hraně, ale nikdy ne za ní. To je moje motto. Chápeme se, že?“

„Hm!“

„Také jste to zjistil, co? Člověk může v hokeji ošklivě narazit na mantinel. Dotknout se něčích zájmů je, promiňte mi ten výraz, o kejhák. Má druhá osobnost se ovšem vyzná. Dal bych za něj ruku do ohně.“

„To rád slyším,“ odtušil Medard, kterého vlastní jednoslabičné vyjadřování dráždilo. Jaké se dopustil chyby, pochopil vzápětí, když mu Plavec nabídl ruku k potřesení.

„Naše dohoda tedy platí,“ prohlásil srdečně. „Vždycky mne těší, když můžu na palubě přivítat nového zákazníka.“

Ten chlap se chová jako kapitán zaoceánské plavby, chce hrát hokej a vypadá jako zatoulaný kovboj, pomyslel si Medard nešťastně. A září, jako bychom spolu uzavřeli obchod století. Kdo se v něm má vyznat!

Než ale mohl odpovědět, prostorem se rozlehl vzrušený šum, výkřiky nadšení i znechucené poznámky. Týmy přerušily své rozcvičky a ukazovaly si na výsledkovou tabuli, pověšenou nad vstupní branou.

Šest společníků: 7. patro, 15%

Noční jezdci: 6. patro, 80%

První-Spořitelní: 6. patro, 69%

Technika-Zahradní: 6. patro, 52%

„Koukejte, nový rekord!“ vykřikl kdosi.

„Dneska už druhý v řadě!“

„Sedmé patro! Někdo se dostal do sedmého patra a našel obývák!“

„Bastardi! V sedmém patře jsme měli být první my!“

„Naše prémie jsou v háji!“