Proč se mne snažíte urazit?

Když si dívka dala konečně říct, Záviš narazil. Původně ji chtěl odvést do koutku, kde, jak zjistil, se z okolních obchodů vyhazoval odpad, takže se tu válely zbytky kartónových obalů, lepících pásek a slupek od ovoce. Tolik k romantice, pomyslel si a zamířil do stínu vysoké lípy, která nabízela příhodnější prostředí pro hovor s půvabnou samaritánkou. Snad po dojmem, že jde o důvěrné sdělení, Světlana zůstávala v jeho blízkosti, na vzdálenost půl metru.

„Nechci, abyste si myslel, že mi něco dlužíte,“ řekla, „ale jsem ochotná vám zaplatit, pokud mi prozradíte tajemství, jak se dostat do Hry.“

„Opravdu? Přišlo mi, že ti na Hře nezáleží.“

„Jistěže ne. Mám důležitější věci na práci než běhat a lovit monstra.“

„To určitě. Nákupy zaberou spoustu času.“

Záviš ji přejel pohledem od hlavy k patě. Od otevřených střevíců na vysokém podpatku, po bílé kalhoty a halenku s chladícími prvky (nezbytná a drahá položka v parném létě), až po delikátní zlatý náramek s ručičkovými hodinkami, po pokožku vylepšenou kosmetickými krémy a účinnými potravinovými doplňky.

„Vy jste blbec. Já vás také nehodnotím podle vzhledu. Dobře jsem slyšela, jak na vás pokřikují, že jste šupák.“

„Tušé! Proč chceš do Hry?“

„Protože můj bratr je nebezpečný šílenec.“

„Pak by měl být zavřený v ústavu.“

„Není nebezpečný pro okolí, ale pro sebe.“

„Ty si ráda hraješ na psychiatra, co?“ zasmál se Záviš. „Já trpím stihomamem, bratr také blázen. Pokud tohle není diagnóza, tak, jak nabízel i pan Ctibor Oplatka, sním své smrduté ponožky.“

Ale Světlana se nenechala vyvést z míry. „Bratr se touží stát slavným duelantem.“

„Pak je to blázen,“ uznal Záviš. „Proto sebou nosí ten dřevěný meč?“

„Kdyby jen to! Mohla bych vyjmenovat všechna bojová umění, o která se kdy zajímal. Je tím posedlý. Nepřestává sledovat ty odporné zápasy v televizi, víte které. Ty, ve kterých do sebe lidé mlátí pěstmi, dokud z nich není krvavá kaše.“

„Vím o nich.“

„Ale nevyžíváte se v nich, že ne?“

„Možná vypadám drobet omšele, ale zbytky dobrého vkusu mi zůstaly. Jsem na tvojí straně.“

„Ti ubožáci si neuvědomují, že regenerační injekce neumí zázraky. Viděla jsem v nemocnici, co z nich zbude, když dostanou tolik ran do hlavy. Roztřesené trosky, které si nenalijí ani sklenku vody. Pochopte, nechci, aby tak skončil i on.“

„Mohl by zkusit hrát šachy nebo go.“

„Tohle je mimo náš intelektuální rozsah.“

„Prosím?“

„Já ani můj bratr nemáme abstraktní myšlení rozvinuté na úkor jiných částí mozku.“

„Chceš říct, že jsi hodná, ale ne chytrá?“

„Proč se mne snažíte urazit? Samozřejmě že nejsme s bratrem hloupí, ale jsme bez šance se dostat do vyšší ligy. Jeden čas jsem se snažila ho přesměrovat tím směrem. Nejlépe jsme se umístili v první dvacítce na turnaji juniorů.“

„Beru zpět. Jsi hodná a chytrá. Takže Hra je další způsob, jak bratra přesměřovat?“

„Ano. Ve virtuální realitě mu nehrozí žádné nebezpečí.“

„Hm.“

Je Hra skutečně tak neškodná? Záviš o samotné technologii nic nevěděl, ale čím více se o Hře dozvídal, tím záludnější mu připadala. Únik do virtuální reality býval vždycky doménou plasťáků a bronzáků, kteří alespoň v simulaci dosahovali toho, co jim reálný svět odepíral. Stávali se zde nadlidmi, vládcové zemí a říší, svůdnými ženami a odvážnými muži. Stříbrní nebo zlatí přiznávali hraní her jako slabost, špatný návyk, kterého by se měli vzdát. Celebrity před sto lety tak dojímaly televizní diváky bojem s démonem alkoholu nebo drogami. Jestliže odvěké tabu padlo, pak Hra musela být něčím víc.

„Pochopil jsem, že tvůj otec s tvým plánem nesouhlasí.“

„Pochopil jste správně,“ řekla Světlana vážně. „Náš otec stejně jako pan Medard trpí předsudky. Ovšem ne ve všech oblastech,“ dodala s lehkým náznakem rozhořčení. „Svým způsobem má něco společného s vámi. Také na ni nemůže přestat myslet.“

Na ni?

„Bavíme se o Gabriele?“

„Ano. Je pro starší muže přitažlivá? Nechci znít samolibě, ale v soutěži krásy mám nad ní navrch.“

Záviše napadlo, zda se Světlana opravdu chce srovnávat, nebo hovoří v zastoupení své matky, soudě podle narážky na sklony otce. Nejspíš všichni trpíme předsudky, povzdechl si. Světlana a její matka nejspíš nemohly pochopit, proč by se měl někdo zajímat o sirotka z chudé rodiny. Genetické dispozice byly jedna věc, ale větší zbytek ženské krásy tvořily moderní přípravky, dostupné jen vyvoleným. Stříbrní a zlatí takřka bez výjimky investovali do vzhledu sebe a svých dětí proto, aby je každý rozeznal i na ulici. Když Gabriela a Světlana stály vedle sebe, první vypadala jako neupravená předloha, zatímco druhá jako dokonalá retuš. A nepochyboval, že totéž platilo i o Světlanině matce.

„Zajímám se o ni,“ řekl Záviš, „protože mi připomíná ženu, která mne zásadním způsobem formovala.“

Když se Světlana začervenala, dodal klidně. „Ne takovým způsobem, jak si představuješ. Třeba má i tvůj otec nevinné úmysly.“

„Ten! Neznáte situaci v naší rodině a já nemám zapotřebí vám cokoliv vysvětlovat.“

Ale pokračovala, snad proto, že se chtěla vypovídat. V Závišovi se jeho smysl pro správno bouřil. Ta holka by měla mít víc rozumu než se svěřovat cizinci na ulici.

„Přivedl ji před půl rokem, aby nám Gabrielu představil. Je o rok mladší než my, ale podle něj ji všichni považují za geniální dítě. Pokud jde o mne, tak…“ Světlana zaváhala.

„Tak se její abstraktní myšlení rozvinulo na úkor ostatních částí mozku,“ citoval Záviš, pevně rozhodnutý udělat dívce kázání o bezpečnosti, ale ne dřív než mu poví o Gabriele.

„Nechci jí křivdit. Podle mne si vůbec neuvědomuje, jaké napětí vyvolává v naší rodině. Matka je na pokraji zhroucení. Je na otci naprosto závislá a děsí ji, že by o všechno přišla.“

Záviš si byl jistý, že Gabriela si napětí v rodině Trojákových uvědomuje a pravděpodobně k němu i přispívá. Nechystal se ovšem ani soucítit se Světlaninou matkou. I její dcera dobře chápala, že rodiče hájí své sobecké zájmy. Žádnému z nich nešlo o to, aby svou rodinu udrželi kvůli dětem - jak si zase sobecky představovala Světlana.

„Proto se ji snažíš odvést z domu? Přišlo mi divné, že vy dvě byste byly kamarádky.“

„Ale my jsme přátelé! Gabriela je úžasná po intelektuální stránce. Kdyby ji otec adoptoval, jak tvrdil od začátku, nikdo by neměl problém, snad ani matka ne. Jenomže věci se vyvinuly úplně jinak. Otec se neustále snaží být s ní o samotě. Naprosto hnusná situace. Přijdou mi všichni tak zkažení.“

„Takže?“

„Chci být samostatná,“ vysvětlila Světlana. „Nejsem tak naivní, jak si všichni myslí. Chápu, čeho matka bojí. Chápu, proč si otec myslí, že má na Gabrielu právo. V dnešním pokřiveném světě by mu kdekdo zatleskal. Jediné, na čem mi záleží, je můj bratr - a kupodivu i ona.“

„Sebe jsi skromně vynechala.“

I kdyby se Záviš ji rozhodl obdivovat, nemohl si nevšimnout, jak si Světlana zakládá na odhodlání obětovat se na úkor ostatní. Byl to svým způsobem také fanatismus, osobní vzpoura proti prohnilé společnosti. Já, která vám půjdu příkladem a cestou budu sbírat postřelené holuby. Ona i Medard se na sebe podobali. Zatímco Medard ale věřil, že jeho sklony ke konání dobra ho omezují, Světlana se nestyděla a šla proti proudu s hlavou hrdě vztyčenou. Obojí bylo rozčilující.

„Nebudu se plést do vaší rodiny,“ podotkl chladně. „Pokud jde o Hru, nechci víc, než jsem už dostal. Ošetření a informace. Co ti povím, zůstane mezi námi.“

„Ne, nezůstane,“ zavrtěla pohotově hlavou. „Nemůžu vám slíbit, že nic nepovím bratrovi a jí. Pokud s tím máte problém, raději nebudeme pokračovat.“

Skutečně není naivní! Rychle rozpoznala past, do které jsem se ji chystal chytit. Byla to z jeho strany malá zlomyslnost, drobné morální dilema, se kterým se měla potýkat. Prozradit tajemství pro sebe navzdory svému slibu.

„Nu dobrá,“ zabručel. „Ale jak se mi zaručíš za ty dva?“

„Nikomu nic nepoví,“ prohlásila sebejistě. „Máte mé slovo.“

„Jestliže mi na dveře zaklepou korporátní právníci, budeš se mi zodpovídat.“

„Vyhrožujete mi?“

„Ano.“

„Jenže já si myslím, že jste v zásadě dobrý člověk,“ podotkla. „Vy mi neublížíte. Stejně jako jste neublížil té stříbrné ženské,“ dodala s pozoruhodnou dávkou nesouhlasu. „Proč jste ji nechal jít?“

„Teď se bavíme o Xantipě Millerové?“ optal se. „Máš pozoruhodný nešvar skákat od tématu k tématu.“ Hrozby nechal plavat, protože vyhrožovat Světlaně stylem, jako by jednal s pouličním rabiátem, se mu příčilo.

„Ano, o ní. Je to zatraceně nefér, jestli chcete znát můj názor. Kdybyste hráli šachy, nesměla by si nechat chytrou čelenku, aby neměla výhodu. Ale tady proti vám nastoupila se svými vyztuženými kostmi. Nohou rozkopla betonový sloupek. Kdyby proti ní stál bronzák nebo plasťák, tak ho zabije.“

Světlana si možná představovala bratra na Závišově místě, proto byla tak rozhořčená.

„Náš svět není fér,“ podotkl Záviš rozšafně. „Před chvílí ses srovnávala s Gabrielou. Přitom mít tvé zázemí, možná by tě trumfla.“

Nesouhlasně nakrčila nos, ale nenechala se vyprovokovat. „Měl jste ji zlikvidovat,“ prohlásila. „Ať jsem jakkoliv mírumilovná, ji bych nelitovala.“

Problém je, že nejsi mírumilovná, ale fanatická. Na mysli mu vytanul obraz, ve kterém Světlana jako novodobá Johanka z Arku táhne proti heretikům, dlouhé zlaté vlasy rozevláté před hranicí s hříšníky moderní doby.

„Zpátky ke Hře,“ řekl. „Pozorně poslouchej…“

Prozradil ji totéž co Medardovi. Medarda ale zmínka o mučícím křesla vyděsila, zatímco ona ji přijala s pokývnutím. Snad tušila oč jde, snad i mírnější variantu vyzkoušela. Položila také několik otázek, na které jí nedokázal odpovědět. Zdálo se, že Světlana má jisté povědomí, jak herní technologie funguje, nebo se tak alespoň tvářila, aby si nezadala jako studentka medicíny.

Pak se vrátili zpět k ostatním, kde se obě skupiny rozloučily. Xantipa Millerová se ztratila a Záviš mohl nerušeně pokračovat v nákupu chytré čelenky. Prodavač, který Xantipě dělal sekundanta, byl na tu skutečnost patřičně hrdý (když bylo po všem a ona bezpečně pryč) a choval se k Závišovi s chladnou zdvořilostí, jak si nehodlal zadat s nepřátelskou protistranou. Hrůza z toho, že kvůli té ženě málem přišel o bronzovou známku, se vytratila, nahrazená oddaností k někomu tak skvělému.