Neříkejte mi, že se ze mne stala ženská?

Nadešel čas přihlásit se do Hry. Pokud šlo o pokusy malé vílí vyděračky a její temné varování, Záviš se rozhodl odložit vše na později. Nepochyboval, že umělá inteligence v chytré čelence byla vytvořená, aby ho vybičovala k vyšší společenské úspěšnosti.

Šlo o vzájemně výhodnou dohodu. Čím více vydělal, tím více skončilo v kapsách korporace. A nebylo pochyb, že žít ve stínu smrti dokáže člověka motivovat.

Možná existovaly následky působení neznámého počítačového viru a možná i existovala možnost, že do konce roku zemře, ale stejně pravděpodobné bylo, že víla přehání, aby ho přiměla investovat do jejího rozvoje.

Ať se stane, co má se stát, pomyslel si s kapkou fatalismu, když se ukládal do postele. Na nočním stolku konejšivě blikala zelená LED dioda, zatímco ho se zmocňoval mírný pocit závrati, podobný panickém stavu z chodby Herního centra. Země se pod ním propadala a strop se snášel jako věrozvěst děsivého záchvatu klaustrofobie.

Nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem, napadlo ho, když zavíral oči a usínal s pocitem, že ztrácí vládu nad tělem.

Modré nebe nad hlavou…

Probudil se na neznámém místě, pod širokou korunou stromu, skrz kterou prosvítalo ranní slunce. Kolem rostl hustý les s mohutnými kmeny, pokrytými měkkým mechem a kloboučky hub. Někde v dálce se ozývalo šumění vody, prokládané křikem racků.

„Do pekla zeleného!“

Ležel v rozsoše větví, přivázaný lanem k mohutné větvi a s nohami zapřenými do prohlubní v hrubé kůře. Když se pohnul, málem se zřítil do pětimetrové propasti.

Srdce mu divoce bušilo v hrudi. Když se uklidnil, ujistil se, že kdokoliv do té pozice dostal, neměl v úmyslu nic škodlivého. Provaz měl zajistit, aby ve spánku nespadnul dolů.

Každý máme o pohodlí jiné představy, pomyslel si, když se odpoutával.

Je tohle Hra? Pokud ano, pak je jako žádná jiná.

Tohle nebyla virtuální realita, ale skutečnost. Když prsty rozmotával uzly na provaze, cítil jeho hrubou strukturu, otlačenou do měkkých bříšek.

Do úžasu ho nepřiváděly jen oklamané smysly, ale i nepopsatelná euforie. Ztratily se šedá záclony a bezmoc způsobené nespavostí, místo toho překypoval energií jako čerstvě odpočinuté dítě.

Ať už jsem kdekoliv, napadlo ho s děsivou jasnozřivostí, pak návrat tam, odkud jsem přišel, bude utrpením.

Krátkou inspekcí se ujistil, že jeho tělo omládlo, na nohou už neměl jizvy; a i když nemohl prozkoumat svůj obličej, nenahmatal na bradě ani náznak obvyklého strniště, jen pozoruhodně hladkou kůži, s takřka ženskými kvalitami.

Neříkejte mi, že se ze mne stala ženská, pomyslel si a bystře se poklepal na hrudi a mezi stehny. Ne, nic nepřebývá a nic nechybí.

Nepřipadal si jako ve virtuální hře a nepřipadal si jako ve snu. Ocitl se v cizím těle a na cizím místě. Chyběl tady laskavý průvodce, příběh, který by ho provedl základními dovednostmi - nebo alespoň uživatelským rozhraním.

Rozhlédl se kolem sebe. Jako člověka z města ho hluboký les a jeho zvuky děsily, neuměl se v nich orientovat, a navíc tušil, že nikdo nespí v koruně stromů jen tak.

Nesmím spěchat, uvažoval. S instinktivní hrůzou před možným útokem divokých šelem se neodvažoval dál.

Proč právě divočina? O přežití v přírodě nemám ponětí.

Byl profesionálním potížistou, podnikal skryté i zjevné útoky na korporace a dostával za to zaplaceno. Znal právní kličky, návyky stříbrných a zlatých, slabé a stránky firemních manažerů, dokázal vyhrát velkou část duelů, ale pochyboval, že by dokázal ulovit srnu. Nejdál pronikl do přírody v městském parku a na polozapomenutém vojenském cvičení.

Zdá se ale, že tady nejsem náhodou.

Zkoumal svůj oděv z pozoruhodného materiálu, který se jako chameleón přizpůsoboval kůře stromů a okolnímu listí. Materiál vypadal jako maskovací látka, ale na omak připomínal kůži pokrytou šupinami.

*A co je toto?“

Na rukavicích z maskovací kůže se jako pěst na oko vyjímal prsten z matného kovu s obřím rudým kamenem.

Když na něj položil prst, vynořila se dvourozměrná stěna. Kdyby nebyl pevně zapřený ve větvích, leknutím by spadl, tentokrát doopravdy, protože neprozřetelně rozvázal jistící lano.

*Mnohorozměrný prostor?“

Ve virtuálních hrách se často objevovaly kouzelné předměty, které sloužily jako uložiště, ovšem nehmotná virtuální realita dokázala zázraky, které byly v reálném světě problematické.

Pokud mohl soudit, dvourozměrné plátno sloužilo jako vstup ke třem policích, pokryté předměty jako potraviny, láhve s vodou, rudé kameny, šedé krystaly a zbraně.

Nabízelo se několik otázek: Co se přihodí, když nebude dost místa pro roztažení stěny? Nemůže stěna zkolabovat a rozpůlit mu zápěstí? Potřebuje prsten svůj zdroj energie? Mají kouzelné předměty napájení nebo fungují na dobré slovo?

Ve virtuální realitě, kde neexistuje strach z následků, lidé mohou experimentovat. Pokud ale mají fyzické tělo a utrpení jako zákonitý následek nepromyšlených pokusů, jejich odvaha se vytrácí - mají-li alespoň ždibec pudu sebezáchovy.

Původní vzrušení postupně nahrazoval plíživý děs. Proč Herní Centrum testuje Hráče na bolest? Jistě ne proto, že Svět, do kterého je pošle, bude zábavná a neškodná kratochvíle.

Když si vzpomněl, jak lehce prozrazoval tajemství Herního centra, měl výčitky svědomí. I když si nedělal iluze o společnosti, ve které žil, kdo mohl zaručit, že Hra byla lepším místem? Jak se odsud dostanu? uvažoval. Jak si poradí Medard nebo Světlana?

VRAU!

Lesem se rozlehl hrozivý řev, následovaný tichem. Pod stromem se prohnalo stádo zvířat, které připomínaly divoká prasata s dlouhými kly. V jejích stopách se přihnal tvor s hnědým ještěřím tělem a šupinatou kůží. Měl dlouhou tlamu s krátkými ostrými zuby, nohy se silnými drápy a pevný ocas.

Podařilo se mu dohnat jedno z prasat, které nešťastně zapadlo do díry v zemi a několikrát se překulilo. Ještěr ho bez váhání sevřel do čelistí. Nenásledoval ale zápas, pouze krátký záblesk modrého světla, po kterém prase znehybnělo a s vyvalenýma očima sledovalo, jak mu ještěr trhá měkké břicho.

Když zvíře konečně vydechlo naposled, zmizelo ze světa, nahrazené jedním rudým kamenem a jedním šedým krystalem. Ještěr vše hladově zhltal, aniž by žvýkal, a když skončil, zvedl čumák a rozeklaným jazykem zkoumal okolní vzduch.

Může mne navětřit?

Místo strachu Záviš tentokrát cítil vzrušení. Zatímco hluboký les a neznámé prostřední v něm probouzely hrůzu, netvor pod stromem představoval hmatatelný cíl, něco, s čím se dalo bojovat. Z mnoharozměrného prostoru vytáhl dlouhý tesák, nůž s čepelí jako mužský loket, s rudým kamenem zasazeným v hrušce.

Sotva sevřel rukojeť, projelo mu prsty slabé brnění, ne nepodobné elektrickému proudu. Když odeznělo, měl dojem, jako by mu prorůstal nůž do masa dlaní a napojoval se na jeho vlásečnice a nervy. Stálo ho značné přemáhání, aby zbraň nepustil.

Zatracené kouzelné náčiní, pomyslel si a stlačil prsten v naději, že zavře mnohorozměrný prostor. Ten zmizel stejně tiše jako se objevil. Mohli mi dát alespoň manuál!

Ještěr stále čichal v měkkém mechu, zaujatý Závišovým pachem. Zda uměl nebo neuměl vyšplhat nahoru nehrálo nyní roli. Jako městský člověk Záviš nikdy neokusil vábení lovu, ale přesto toužil změřit síly s tím tvorem, stále pod vlivem počáteční euforie.

Nechovám se racionálně, uvědomoval si, když se opatrně spouštěl dolů. Měl bych se zastavit, vyhodnotit situaci a nepouštět se do zbytečného rizika. Ale prapůvodní síla ho hnala dál. Společnost, ve které žil, byla spoutaná zvyky a pravidly; duely představovaly náhodné vytržení, příliš nalinkované, abych se v nich projevila skutečná nahodilost.

Jsem adrenalinem vybičovaný hlupák! S tou myšlenkou seskočil a zarazil tesák za ještěrovu hlavu. Čepel se zarazila o páteř, svezla se stranou a probodla zavalitý krk. Ještěr se zazmítal a jeho silný ocas Záviše udeřil po nohách, takže se svalil vedle něj a ocitl se přímo u kousající tlamy, ve které se objevilo modravé světlo, co předtím ochromilo divoké prase.

Pak bylo po všem. Netrvalo dlouho a mrtvé tělo se vytratilo, nahrazené rudým kamenem a šedým krystalem. I krev na tesáku postupně zmizela.

Nyní když mohl celou proměnu pozorovat zblízka, Záviš si všiml, že částečky těla se částečně rozptýlily po okolí a částečně zformovaly do rudého kamene a šedého krystalu.

Mám je také sníst? uvažoval. Nebo si je nechat a při vhodné příležitosti prodat?

Ve většině virtuálních her vypadávaly z netvorů předměty, ale zde, v hmotném prostředí, takový mechanismus působil téměř nepatřičně, jako popření zdravého rozumu. Hráč nemohl vědět, zda platí zákony fyzikální nebo metafyzikální.

Mohl považovat tesák za kouzelný nástroj nebo produkt vyspělé technologie, ale nemohl vědět, jaké vysvětlení má, že se živý tvor po smrti vytratí, nahrazený kamením.

Jaký může mít kdo zájem posílat nás sem bez špetky nápovědy? uvažoval Záviš. Existovalo tady právně zajištěné informační embargo, které nedávalo smysl. Doktor Černodušný, zaměstnanec Herního centra, se chtěl dostat k informacím ze Hry a riskovat tak korporátní kariéru. Proč? Neměl by to být naopak on, kdo stojí u zdroje?

I kdybych si myslel, že ti, kteří Hru provozují, jí sami nerozumí, docela určitě nejsem první, kdo do Světa vstoupil. Ty rudé kameny a šedé krystaly něco představují, a pochybuji, že nikdo nezná jejich účel nebo se s nimi nesetkal.

Za normálních okolností by byl internet plný návodů, jak ve Hře postupovat, ale všichni vlivní i méně vlivní blogeři a influenceři mlčeli nebo se snažili z kusých oficiálních zpráv vyčíst i to, co tam nebylo. Žádný Hráč dosud veřejně neporušil smlouvu s Herním centrem, což bylo ve společnosti, kde informační úniky byly na denním pořádku, více než překvapivé.

Záviš si sestavil několik pracovních hypotéz a postupně je sám sobě vyvracel. Mohlo být že zkušenost každého Hráče byla jedinečná a nepřenosná. Tehdy by ale nedávalo smysl cokoliv tajit.

Nešlo zde o samotné informační embargo, ale o ochotu účastnících stran ho dobrovolně dodržovat. Jestliže ale bylo Herní Centrum společným podnikem korporací a ve Hře existovala tajemství, o které se nikdo nechtěl dělit, proč by se korporace obtěžovaly Hru, byť neochotně, zpřístupnit veřejnosti?

Všechna dostupná fakta naznačovala, že Herní Centrum nemělo velký zájem, aby se lidé jako Záviš nebo Medard dostali dovnitř, stejně jako aby nižší kádři jako doktor Černodušný věděli víc než potřeba.

Záviš se přikláněl k myšlence, že nějaká síla přinutila korporace Hru otevřít světu, což ony udělaly s absurdním množstvím překážek, aby odradily potenciální zájemce. A pokud by ti uspěli jako Záviš nebo Medard, pak informační embargo mělo zajistit, že takoví Hráči buď selžou nebo budou postupovat hlemýždím tempem.

A jestliže by nezávislý Hráč přes všechno vytrval, pak si ho korporace hodlaly pojistit nabídnutím bronzové nebo stříbrné známky - jak ostatně naznačoval i doktor Černodušný.

Stává se ze mne slušný konspirátor, pomyslel si Záviš s úsměvem. Ale taková teorie mi vyhovuje.

Člověk jako on, který korporátní sféru nenáviděl celým srdcem, vítal možnost, jak se jí postavit. V reálném světě měl málo nadějí na úspěch. Tady, na druhou stranu, byla-li jeho teorie správná, se ocitl ve výhodné startovací pozici.

Byl proto čas na malý experiment.